V laboratořích byly vzorky měsíční horniny získané v 70. letech analyzovány novými metodami — výsledek: detekce neobvyklých izotopů síry, které naznačují, že měsíční materiál mohl vstřebat procesy v extrémních podmínkách, odlišných od těch pozemských.

Tyto nové nálezy pomáhají vědcům zpřesnit teorie o původu Měsíce, včetně varianty gigantického impaktu (teorie Theia) a detailněji zkoumat, jak se izotopické složení materiálů po vzniku vyvíjelo.

Výzkumníci přehodnotili vzorky hornin z Apolla 17, které byly získány již v roce 1972, a poddrobili je moderním hmotnostním spektrometrům s mnohem vyšší citlivostí než dříve. Objevili izotopy síry, jež vzory nesou odlišnosti, které nejsou běžné v pozemských horninách ani meteoritech známých z jiných těles ­— to naznačuje, že měsíční materiál mohl vzniknout nebo být upraven v prostředí s vysokou teplotou nebo redoxní proměnlivostí. 

Tato složka síry – například poměry izotopů ³²S, ³³S, ³⁴S – mohly být ovlivněny procesy, jako je výpar, fragmentace materiálu v impaktu nebo interakce s plynnou sloučeninou v raném slunečním systému. Tyto varianty by mohly vysvětlit rozdíly mezi měsíční a pozemskou hodnotou izotopů.

Spojitost mezi těmito izotopy a teoriemi vzniku Měsíce je zásadní: pokud se materiál z obou těles (Země + Theia) během impaktu smíchal intenzivně, měli bychom očekávat velmi homogenní izotopické rozdělení. Nová data však naznačují, že některé složky mohly uniknout nebo být modifikovány separátními procesy.

Tyto výsledky podporují některé moderní modifikace teorie gigantického impaktu — například model, kdy srážka nebyla dokonale centrální, ale nastalo částečné promíchání a zároveň zachování části odlišné chemie. Podobné modely začaly získávat pozornost ve výzkumu formace Měsíce. (Viz teorie o původním jádru Země a heterogenitě pláště).

Dřívější geofyzikální studie navíc ukázaly, že pod povrchem Měsíce se nachází tzv. paleoregolit — starobylá vrstva staré měsíční půdy, zaplavená následnými lávovými proudy a krátery. Radarová data z mise Chang’e 3 ukázala, že tato vrstva je silnější, než se předpokládalo — a právě v ní by mohly být „zmrazené“ stopy raných chemických procesů.

Tato kombinace nové izotopové analýzy a radarové geofyziky umožňuje vědcům rekonstruovat, jaké procesy formovaly Měsíc ve velmi rané fázi — v době, kdy obyčejné horniny ještě nebyly vystaveny staletím kosmického počasí a impaktů.

Význam tohoto výzkumu spočívá nejen v lepším pochopení Měsíce, ale i vývoje Země a celé Země–Měsíc soustavy. Když víme, jaký materiál byl původní, můžeme lépe modelovat, jakým způsobem povrch Měsíce vyvíjel — od lávových moří až po dnes známé krátery, regolit a expozici slunečního větru.

Další důsledky tohoto výzkumu mohou ovlivnit i budoucí měsíční mise: pokud víme, kde se nacházejí “čisté” vrstvy, které nebyly přerušeny dopady ani přetavením, můžeme cílit na vzorky, jež zachovávají původní chemii Měsíce. To by mohlo pomoci při testech molekulární geologie, hledání prastarého vodíku nebo výzkumu sopečné historie.

Samozřejmě výzvy zůstávají: interpretace izotopových dat je komplexní, závislá na předpokladech o teplotě, tlaku, ztrátách plynů i modelování směšování. Je nutné více vzorků a kombinace dat z misí budoucnosti, jako jsou Artemis nebo další sondy, které mohou vrátit nové vzorky z méně známých oblastí Měsíce.

Nové objevy tak přinášejí fascinující náhled do minulosti našeho satelitu — a připomínají, že i dnes může starý vzorek z Apolla 17 promluvit o tom, jak Měsíc vznikal a vyvíjel se.