Nové tvrzení ale vychází ze staronové teorie, se kterou pracují astronomové ze Španělska a Velké Británie. O věrohodnosti jejich přístupu svědčí publikování dvou studií v žurnálu britské Královské astronomické společnosti.

Závěry těchto studií předpokládají, že již dříve pozorované odchylky v drahách tzv. transneptunických těles (tedy menších těles, kroužících za oběžnou dráhou planety Neptun), jsou způsobeny přítomností doposud nepozorovaných planet, jejichž velikost by mohla přesahovat velikost naší Země.

zdroj: wikipedia

Rozum tentokrát selský okamžitě kontruje otázkou: když jako na běžícím pásu nacházíme planety ve vzdálených slunečních soustavách, tak v té naší by to přece měla být hračka, nebo ne?!

Ne. Zatímco exoplanety nacházíme především skrze jejich titěrné, ale pomocí astronomických přístrojů pozorovatelné zastínění mateřské hvězdy, objekty v naší sluneční soustavě nám tento luxus nedopřávají a můžeme pozorovat pouze jejich svit.

Planety navíc samy o sobě žádné světlo nevyzařují, pouze ho odrážejí – a pokud by kroužily v astronomy předpokládané vzdálenosti 200 AU (zhruba 30 miliard kilometrů) od Slunce, byly by velice matné a pro pozemské dalekohledy v podstatě neviditelné.

zdroj: io9

Jejich přítomnost lze tedy pouze odečíst z jejich vlivu na okolí své dráhy. Nesmíme přitom zapomínat, že v této fázi jde skutečně jen o teorii, byť založenou nikoli na fantasmagoriích senzacechtivých amatérů, ale na výpočtech odborníků.

Jestli ve vzdálených koutech naší soustavy skutečně působí svou gravitací nějaké skryté planety, nebo je vysvětlení nestandardních drah tamních menších těles prozaičtější, to se dozvíme až s nástupem modernějších dalekohledů a přístrojů.

Hodně by také mohla napovědět mise sondy New Horizons, kterou letos čeká napjatě vyhlížené rande s trpasličí planetou Pluto, a která pak bude pokračovat dál do oblasti, kterou sice máme z hlediska vesmíru „za rohem“, ale zůstává pro nás do velké míry neprobádanou.