Většina věcí, se kterými se setkáváme v běžném životě přichází v pevné, kapalné nebo plynné formě. Vesmír je však z velké části tvořen plazmatem – vysoce nestabilní a elektřinou nabitou tekutinou. Dokonce i Slunce je velikou měrou tvořeno tímto plazmatem. I když se jedná o nejběžnější formou hmoty, zůstává plazma záhadou kvůli jeho nedostatku v přírodních podmínkách na naší planetě.

Pro účel výzkumu plazmatu existují speciální laboratoře na Zemi, které napodobují podmínky vesmíru, Slunce je však laboratoří samo o sobě. Může totiž nabídnout pohled na chování plazmatu v prostředí, které je i na pozemské laboratoře velmi extrémní.

Sluneční atmosféra je ohniskem extrémní aktivity s plazmatickými teplotami, které přesahují jeden milion stupňů Celsia a částicemi, pohybujícími se blízko rychlosti světla. Částice se světelnou rychlostí jasně svítí na rádiových vlnových délkách, tudíž je poměrně snadné sledovat, jak se plazma chová pomocí velkých radiových dalekohledů.

Dr. Eoin Carley, postdoktorský vědecký pracovník na Trinity College v Dublinu a Dublinského institutu pokročilých studií (DIAS) k celé věci řekl: "Úzce jsme spolupracovali na pařížské observatoři a pozorovali Slunce velkým radiovým dalekohledem, umístěným v Nançay ve střední Francii. Spojili jsme radiové pozorování s ultrafialovými kamerami na kosmické sondě NASA (Space Dynamics Observatory), abychom sledovali, že plazma na Slunci může vydávat rádiové světlo, které pulsuje jako světelný dům. O této aktivitě jsme věděli už několik desetiletí, ale naše využití prostorových a pozemních zařízeních nám poprvé umožnilo tyto radiové pulsy pozorovat a zjistit, jak se plazma stává nestabilní ve sluneční atmosféře."

Budoucnost fúze plazmatu závisí na dalších pozorováních

V současné době je vyvíjeno velké úsilí pro vybudování magnetických reaktorů pro fúzi. Jedná se o generátory jaderné energie, které jsou mnohem bezpečnější, čistší a účinnější než štěpné reaktory, které k výrobě energie využíváme dnes. Jaderná fúze je jiný druh výroby jaderné energie. Spojuje atomy plazmatu dohromady, namísto jejich štěpení. Fúze je stabilnější a bezpečnější, nevyžaduje vysoce radioaktivní palivo – jediný odpadní materiál z tavení je interní helium.

Jediným problémem je nestabilita fúze plazmatu. Jakmile začne generovat energii, některé přirozené procesy tuto reakci vypnou. Plazma je tedy velmi náročné na udržení ve stabilním stavu pro výrobu energie. Chování plazmatu je jako inherentní bezpečnostní vypínač, fúzní reaktory nemohou reagovat na jeho případný únik. Když ale budeme sledovat chování plazmatu na Slunci, možná bychom se jej mohli naučit ovládat na Zemi.