Dobrovolná jednoduchost není o dobrovolné chudobě nebo stěhování do chatrče hluboko v horách, jak mohlo býti chybně pochopeno. Jde o rozhodnutí žít „s dostatečným“, ne s přespřílišným. Podle vědců z University of Otago na Novém Zélandu se lidé, kteří sáhnou po životním stylu založeném na střídmosti, spoluvlastnění zdrojů a odolávání konzumním tlakům, cítí nápadně šťastnější a mají silnější pocit „smysluplnosti“ než ti, kteří se řídí zásadou „více znamená lépe“.

Tento fenomén, známý jako dobrovolná jednoduchost, podle studie není o odmítání věcí, které potřebujeme, nýbrž o získání něčeho jiného – hlubších vztahů, většího smyslu, pevnějšího pocitu sounáležitosti. Vědci oslovili přes tisíc Novozélanďanů různých věkových skupin, příjmů a pohlaví. Zkoumali jak jejich nákupní návyky a životní volby, tak i stav hedonic (potěšení, spokojenost) a eudaimonic (smysl, naplnění) pohody. Výsledek? Statisticky významně vyšší štěstí u těch, kdo si zvolili život „méně je více“.

Profesor Rob Aitken, jeden z autorů studie, vysvětluje: „Není to samotné materiální zjednodušení, které vede ke spokojenosti, ale psychologické a emocionální uspokojení plynoucí ze vztahů, sociálního propojení, angažovanosti ve komunitě a pocitu žití s významem“. Jinými slovy, zbavení se věcí nás osvobozuje – přináší čas, pozornost a energii věnovat se lidem, hodnotám a aktivitám, které skutečně naplňují.

Studie také prokázala, že tento vliv dobře prokazatelně přetrvává i po zohlednění demografických rozdílů jako věk, příjem nebo pohlaví. To znamená, že dobrovolná jednoduchost funguje napříč různými životními pozicemi. A nejde o mystiku: praktiky zahrnovaly sdílení nástrojů, komunitní zahrady, peer-to-peer výpůjčky, lokální nákupy, opravy místo vyhazování – styl života, který snižuje spotřebu a zvyšuje interakci s ostatními.

Navíc je načasování tohoto výzkumu zcela klíčové. Mezi lety 2000–2019 vzrostla globální domácí spotřeba o 66 % na ohromujících 95,1 miliardy tun materiálu ročně. Spotřeba nejen rostla, ale zároveň zvýšila ekologickou zátěž – od emisí přes ztrátu biodiverzity až po znečištění. Volba života s „dostatečným“ je tak nejen osobním bonusem, ale i částečnou cestou k udržitelnosti.

Novozélandští výzkumníci ve spolupráci s médii jako NZ Herald dodávají, že dobrovolná jednoduchost není o odříkání, ale o redukci nepotřebného, aby se otevřel prostor pro to, co skutečně dává životu hodnotu – vztahy, smysl a zapojení v komunitě.

Psychologové navíc rozlišují mezi dvěma typy pohody: hedonic, související s potěšením a spokojeností, a eudaimonic, které souvisí s naplněním, osobním růstem a životem v souladu s vlastním smyslem. Volba jednoduchosti přispívá pozitivně ke všem formám blaha, takže se nejedná jen o příjemný život, ale život kvalitativně smysluplný.

Další výzkumy potvrzují, že silná materialistická orientace jednoznačně koresponduje s nižším osobním blahobytem – a že posun směrem k hodnotám jako vztahy, kompetence, komunita přináší skutečné zlepšení subjektivního štěstí. To odpovídá obecnějším poznatkům v ekonomii štěstí, podle kterých je čas strávený ve volnočasových aktivitách, zejména těch sociálních a osobně rozvíjejících, spojován s větším štěstím.

Dobrovolná jednoduchost má i filozofické a kulturní kořeny. Není výmyslem novodobých trendů – nelze přehlížet vlivy jako stoicismu, buddhismu nebo taoismu, které učí neulpívání na externích statcích a hledání harmonie uvnitř sebe a ve vztahu k přírodě. I koncept downshiftingu – vědomého snížení pracovního a konzumního tempa – ukazuje, že tím, že upustíme z honby za materí, získáváme více času pro milované, více lehkosti a smysluplnosti.

Dobrovolná jednoduchost také podporuje vděčnost, bystří mysl a svobodu. Podle odborníků vede redukce nadbytečného k lepšímu pochopení vlastních potřeb a hodnot, k větší kreativitě a úzkému propojení s tím, co skutečně pro nás dává smysl.

Neznamená to, že jednoduchost je univerzálním receptem pro všechny – její praktické uplatnění se liší podle kontextu, kultury a životní situace. V ideálním případě ale zůstávají její principy univerzální: vědomé žití, zaměření na hodnoty, udržitelnost, vnitřní pohoda.

Pro politiky, města i podniky je tu klíčový závěr: podporovat možnosti oprav, sdílení a komunitní aktivity není jen ekologickým přínosem, ale i podporou lidské pohody. Lidé nemohou volit život s menším dopadem, pokud nemají reálnou nabídku alternativ třeba k nové spotřebě. V konečném důsledku to vidíme jasně: méně věcí neznamená méně štěstí – naopak. Volba životní jednoduchosti, propojení se sousedy, zájem o věci, které skutečně dávají smysl, otevírá cestu k opravdovějšímu, bohatšímu a udržitelnějšímu životu – pro jednotlivce i společnost.