Všeobecně si myslíme, že zabíjení je proti lidské přirozenosti a způsobuje psychické problémy. Nordstrand o tom ale vždy pochyboval. A průzkum mezi tisíci veterány z misí v Libanonu a Afghánistánu mu potvrdil, že oprávněně.

„Zabít jiného člověka není samo o sobě v rozporu s lidskou přirozeností. Proto to člověku, který zabíjel, nemusí způsobit žádnou duševní újmu. Vše závisí na okolnostech, za jakých k zabití došlo,“ uvedl Nordstrand. „Naše studie ukazuje, že si voják musí být jasně vědom pravidel svého nasazení a očekávání spojených s vojenskou misí, do níž byl vyslán,“ uvedl odborník. Jinými slovy, musí být připraven zabíjet.

Je to prostě jen práce 

Veteráni nasazení v Libanonu se podle výsledků studie mnohem více potýkali s psychickými problémy, nadměrnou konzumací alkoholu a dramatickým poklesem kvality života určitou dobu po návratu domů než ti v Afghánistánu, kteří „byli v pohodě“. „U afghánských veteránů nemělo zabití člověka v boji na duševní zdraví a životní pohodu žádný vliv,“ vysvětlil Nordstrand.

Důvod hledejme v odlišnosti misí v Libanonu a Afghánistánu. V libanonské mírové misi měli vojáci za úkol snížit napětí a zajišťovat příměří. Sice jim hrozily ozbrojené střety, ale ani zdaleka ne tak nebezpečné jako v Afghánistánu. Tam se vojáci dostávali do tvrdých bojů častěji a čelili agresivnějšímu nepříteli. Byli připraveni zabíjet, vojáci v Libanonu ne, a tak na ně mělo zabíjení mnohem větší dopad.

„Na mírové misi jsou vojáci po zabití člověka psychicky mnohem zranitelnější než vojáci na bojových misích,“ shrnul závěry výzkumu psycholog a upozorňuje, že je nutné zajistit, aby se vojáci z misí vraceli domů bez pocitů viny. Zabíjení je totiž jejich práce.