Zlato z počítače bez kyanidu: Revoluce v těžbě starých desek
12. 7. 2025 – 10:31 | Technologie | Miroslav Krajča | Diskuze:
Získávání zlata z elektronického odpadu patří k nejšpinavějším procesům na světě. Používají se toxické látky, které škodí přírodě i lidem. Teď ale vědci přichází s objevem, který může situaci dramaticky změnit: nový netoxický rozpouštěč, který dokáže extrahovat zlato rychle, účinně – a hlavně ekologicky. Je to průlom, který může proměnit obří průmysl i domácí recyklaci.
Zlatá horečka 21. století: těžba z elektroodpadu
Zapomeňte na doly a šachty. Největší zásoby zlata dnes neleží pod zemí, ale v použitých mobilních telefonech, noteboocích nebo televizích. Každý rok vyhodíme desítky milionů tun elektroniky, která obsahuje malé, ale hodnotné množství zlata, stříbra a dalších drahých kovů.
Problém? Získat tyto kovy je složité, nebezpečné a ekologicky katastrofální. Většina současných metod používá kyanid nebo kyselinu dusičnou – látky, které ohrožují zdraví pracovníků i životní prostředí.
Průlom: netoxický rozpouštěč na bázi vody
Vědci z University of Saskatchewan oznámili, že vyvinuli nový typ vodného rozpouštědla, který dokáže zlato z elektronických komponent uvolnit a zkoncentrovat bez použití jedovatých chemikálií.
Tento nový přístup využívá sloučeninu známou jako α-cyklodextrin, což je přírodní látka odvozená ze škrobu. V kombinaci s dalšími netoxickými přísadami vzniká kapalina, která:
-
selektivně rozpouští zlato, ale ignoruje jiné kovy,
-
je biologicky odbouratelná,
-
nevyžaduje vysoké teploty ani tlaky,
-
a je recyklovatelná a opakovaně použitelná.
Jak to funguje?
V tradiční chemii se zlato rozpouští v takzvané královské vodě (směs kyseliny dusičné a chlorovodíkové) nebo kyanidu. Nový systém naopak využívá makrocyklické molekuly, které se chovají jako molekulární klece – obalí zlatý ion a udrží ho v roztoku.
Celý proces se odehrává při pokojové teplotě a trvá jen několik minut. Následně lze zlato z roztoku vysrážet zpět jako čistý kov a rozpouštědlo znovu použít
Proč je to důležité?
Podle dat OSN je v současnosti recyklováno méně než 20 % elektroodpadu. Jedním z důvodů je právě toxická povaha recyklačních procesů. Pokud bude nový systém skutečně funkční v průmyslovém měřítku, může:
-
snížit ekologickou stopu zlaté recyklace,
-
omezit nezákonné spalování desek v rozvojových zemích,
-
a zlevnit domácí a lokální zpracování elektroodpadu.
Navíc by to mohlo vést k vytvoření uzavřeného recyklačního cyklu, kde se cenné kovy opakovaně používají – bez nového dolování.
Zlato v každém přístroji
Pro lepší představu: v jediné tuně vyhozených mobilních telefonů se nachází až 300 gramů zlata – to je asi 60× více než v tuně rudy vytěžené z dolu. A přesto většina těchto kovů končí spálena nebo na skládce.
S novým systémem by bylo možné tato ložiska opět „vytěžit“ – ale tentokrát ekologicky, bezpečně a ekonomicky výhodně.
Co brání masovému nasazení?
Zatím jde o laboratorní technologii. Aby bylo možné systém nasadit globálně, musí projít:
-
škálováním výroby rozpouštědla,
-
testováním na různých typech odpadu,
-
integrací do stávajících recyklačních linek,
-
a samozřejmě ekonomickým srovnáním s tradičními metodami.
Vědci ale tvrdí, že jejich proces je již nyní konkurenceschopný, a že zájem o technologii roste i mezi průmyslovými partnery.
Budoucnost: Zlato jako vedlejší produkt
Pokud se nová metoda prosadí, může se stát, že zlato nebude těženo, ale získáváno výhradně recyklací. To by dramaticky změnilo nejen ekologii, ale i geopolitiku – těžba zlata je často spojena s konflikty, vykořisťováním pracovní síly a devastací krajiny.
Zlaté čipy v počítačích by se tak jednoho dne mohly stát součástí plně cirkulární ekonomiky – a symbolizovat nový přístup k odpadu jako ke zdroji, ne jako k problému.
Shrnutí: Zlato, které nezabíjí
Nový způsob získávání zlata z elektronického odpadu ukazuje, že věda může nahradit násilnou chemii chytrou chemií. Místo kyselin a kyanidu přichází šetrné sloučeniny, které respektují planetu i člověka.
„Zlato není problém – problém je, jak ho získáváme. A to teď konečně umíme změnit,“ shrnuje výzkumník Stephen Foley, jeden z autorů objevu.