Jedna věc ovšem zaráží už celé generace výzkumníků. Přestože jsou zubři jedním z nejčastějších motivů pravěkého umění, jejich vzhled se v různých obdobích nápadně liší. Jde o pouhou změnu uměleckého stylu, nebo za tím vězí něco víc? A jak do toho všeho pasují moderní molekulárně-biologická zjištění?

Stačilo málo a zubři by se odebrali do propadliště dějin stejně jako mamuti nebo srstnatí nosorožci. V průběhu novověku, spolu s tím, jak člověk začal pronikat i do těch nejdivočejších končin, zubry z volné přírody úplně vytlačil. Poslední kusy padly na Kavkaze a v Bělověžském pralese na hranici dnešního Polska a Běloruska počátkem dvacátého století.

S obrovským úsilím Mezinárodní společnosti pro záchranu zubra se ale naštěstí podařilo shromáždit zbývající jedince chované v zajetí a založit jejich plemenný chov. Od padesátých let se díky tomu zubr opět volně prohání Bělověžkým pralesem a dnes se populace tohoto druhu počítá na jednotky tisíc.

Ještě nejistější než jeho budoucnost, je ale minulost zubra evropského. Nalezené pozůstatky jedinců tohoto druhu totiž nikdy nejsou starší než 12 000 let. I ty nejstarší z nich pocházejí až ze začátku současné meziledové doby.

Pravěká misaliance 

V době ledové se po evropském kontinentu proháněli jen pratuři, předkové moderního skotu, a stepní bizoni. Zatímco první jmenovaní se dožili novověku, stepní bizoni zmizeli jak mávnutím kouzelného proutku ve stejné době, kde se začali objevovat zubři. Právě tuto podivnou "náhodu" se nyní rozhodl prozkoumat velký mezinárodní tým biologů.

Už dřívější výzkumy ukázaly, že větší část genetické výbavy zubra je blízce příbuzná bizonům, zatímco menší část – mitochondriální DNA – je bližší praturovi a modernímu skotu. V minulosti druhu tudíž očividně muselo docházet ke křížení. Svojí stavbou se zubr nachází někde mezi dvěma příbuznými druhy – celkově připomíná spíše bizona, ale má daleko kratší rohy, a ne tak výraznou přední část těla.

Studium genetického materiálu z 38 pozůstatků zubrů pocházejících z Kavkazu, Uralu, oblasti Severního moře, Francie a Itálie ukázalo, že se od linie předků dnešních zubrů oddělili zhruba před 120 000 lety – v průběhu minulé doby meziledové. Samotný původ zubra můžeme podle genetických dat datovat do doby před více než 55 000 lety.

S největší pravděpodobností vznikl opakovaným křížením samců stepního bizona se samicemi pratura. Tomu nasvědčuje i mitochondriální DNA pocházející od pratura. Tato část genetického materiálu se totiž dědí jen po matce.

Proč ale genetické analýzy ukázaly, že je většina genetické informace zubra příbuznější bizonům? Na vině je zřejmě způsob života těchto sudokopytníků – zejména to, že si samec udržuje celé stádo samic – ve spojitosti s faktem, že samčí kříženci obou druhů byli neplodní. Úplně stejně mimochodem dopadá křížení mezi americkým bizonem a kravami skotu. Vzhledem k neplodnosti kříženců se jejich stád zpravidla ujímali samci bizonů a generaci za generací tak obohacovali populaci kříženců svými geny.

Když se v určitém okamžiku plodnost samčích potomků obnovila, nový druh byl na spadnutí. Ještě relativně dlouho ale mohl žít souběžně se stepním bizonem. Protože se od něj ale odlišoval svými požadavky na prostředí, před zhruba 50 000 lety stepnímu bizonovi ustoupil. Vláda jeho "statnějšího bratrance" ale skončila před asi 34 000 lety.

Tehdy naopak zubr vytlačil stepního bizona, a to nadobro. Střídání jednotlivých druhů potom velmi přesně odpovídá zpodobněním velkých sudokopytníků na stěnách jeskyní. V dřívějších dobách převládají tvary bližší bizonům, zatímco později byli populárnější malby zubrů.

Nejen, že tedy výzkum vrhl světlo na minulost zubrů, ale doplnil i naše znalosti o vzniku nových druhů. Zatímco vznik druhu zkřížením dvou již existujících je běžný u rostlin, u savců byl považován spíše za okrajovou záležitost. Jak se ale ukazuje, jeden z ikonických druhů naší historie zřejmě vznikl právě takto.