Jaké zbarvení měli dinosauři? Unikátní nález poodhalil tajemství pravěku

- Příroda autor: Jan Toman

Asi každého někdy napadlo, jak asi byli barevní dinosauři. Zkameněliny zpravidla uchovávají pouze zbytky tvrdých tkání, a tak jsme v tomto ohledu byli donedávna odkázáni na vlastní fantazii, nebo představivost filmových tvůrců. Výjimečně kvalitní fosilie s konzervovanými pozůstatky měkkých tkání zanechalo jen několik obyvatel druhohorní souše. 

Zhruba tak nějak jsme si Psittacosaura představovali doteď. Vědci teď ale mají mnohem přesnější představu o jeho vzhledu

Zhruba tak nějak jsme si Psittacosaura představovali doteď. Vědci teď ale mají mnohem přesnější představu o jeho vzhledu,zdroj: Profimedia.cz

Zdokonalující se analytické techniky je ovšem umožňují studovat v čím dál větším detailu. Postupně se nám tak svět impozantních ale poněkud fádních nemotorných obrů z obrázků Zdeňka Buriana před očima mění na éru roztodivných, pravděpodobně teplokrevných, často opeřených a nejednou pestře zbarvených tvorů v mnoha ohledech připomínajících spíše ptáky. Koneckonců, ptáci se z jedné linie dinosaurů vyvinuli.

I mezi těmi nejskvělejšími fosiliemi ale nalezneme málo takových, které by umožňovaly kompletní a spolehlivou rekonstrukci tělního povrchu toho kterého dinosaura. Jednou z nich může být fosilie psitakosaura z frankfurtského Senckenberova muzea. Nejen, že se vědcům s její pomocí podařilo zrekonstruovat zbarvení tohoto druhu dinosaura, ale navíc poskytla cenné svědectví o maskovacím zbarvení na vrcholu druhohor.

Druh Psittacosaurus byl asi dva metry dlouhým býložravým dinosaurem, který žil na počátku křídového období. Podle původních představ se mohl pohybovat po dvou či po čtyřech končetinách a vážil asi 20 kilogramů.

Za svůj název, který by se dal přeložit jako papouščí ještěr, vděčí silnému kostěnému zobanu a rohům či rohovitým výrůstkům na hlavě. Není bez zajímavosti, že se jednalo o jednoho z prvních zástupců skupiny ceratopsidů, do které spadá třeba i známější Triceratops.

Frankfurtská zkamenělina psitakosaura má na rozdíl od ostatních nalezených pozůstatků tohoto druhu velkou výhodu. Na jejím povrchu se totiž zachovaly zbytky barviva, a to přesně na těch místech, kde se vyskytovaly i za živa.

Nejvíce jich je k nalezení ve zkamenělých zbytcích šupin, ale materiál vydává svědectví i o zbarvení na hlavě a dalších částech těla, které silnými šupinami kryté nebyly. Pozůstatky barviva se nalézají v mikroskopických útvarech tvarem připomínajících vajíčko. Porovnání s dnešními plazy ukázalo, že jde téměř jistě o feomelanosomy obsahující hnědé barvivo. Dinosaurus tak byl pravděpodobně vybarvený v různých odstínech hnědi, i když samozřejmě nejde vyloučit přítomnost dalších barviv nebo barevného peří na určitých částech těla. Jak ale bylo nalezené barvivo rozdělené?

V tomto ohledu se ukázala nejužitečnější detailní rekonstrukce psitakosaura. Jakmile výzkumníci vytvořili model dinosaura a nanesli na příslušná místa barvu, bylo jim jasné, že dinosaurus oplýval maskovacím zbarvením. Konkrétně využíval principu prostistínu, se kterým se můžeme setkat i u dlouhé řady dnešních suchozemských a vodních organismů.

Spodní část jeho těla byla světlejší, zatímco záda, hlavu a svrchní část ocasu kryla tmavě zbarvená kůže. Z pohledu predátora se tak psitakosaurus ztrácel na pozadí – nejvíce světla dopadalo na nejtmavší části těla, nejméně na světlejší, a psitakosaura tak bylo lehké přehlédnout.

To ale není všechno. V zadní části těla přecházelo zbarvení mezi světlým spodkem a tmavým vrchem v ostrůvky tmavé barvy. Vnitřní část jeho zadních nohou pokrývaly horizontální pruhy a směrem ven zase vystavoval stromovité obrazce. Obojí svědčí o tom, že jeho krycí zbarvení využívalo i takzvaného disruptivního principu. Celek se v očích predátora rozpadl v těžko zaměřitelné kontrastní díly. Podobnou techniku i umístění „matoucích“ pruhů dnes využívají například zebry nebo okapi.

Rozložení tmavších a světlejších oblastí na povrchu těla navíc svědčí o tom, že psitakosaurus obýval spíše les a podobné kryté oblasti než otevřenou savanu. Jeho zbarvení je totiž i podle počítačových modelů vysoce účinné v rozptýleném světle, například pod spletí větví a listů, než na přímém slunci.

Ještě jednu věc se vědcům z psitakosauřího zbarvení podařilo vyčíst. Hlava a hruď psitakosaura byly v porovnání s břichem a dalšími spodními částmi těla nápadně tmavé. V prvním případě nejde o žádné překvapení – mohlo se jednat například o poznávací znamení daného druhu nebo zbarvení imponující pohlavním partnerům.

Relativně tmavá hruď ale svědčí o něčem jiném. Psitakosauři ji museli mít přinejmenším v dospělosti často odhalenou. S největší pravděpodobností se tak pohybovali převážně nebo výhradně po dvou zadních končetinách. Studium dinosauřího zbarvení tak nakonec vedlo nejen k lepšímu poznání daného druhu, ale i jeho prostředí, ekologické role a predátorů.

Zdroj: Vinther J, Nicholls R, Lautenschlager S, ... & Cuthill IC (2016): 3D Camouflage in an Ornithischian Dinosaur. Current Biology, online.

Tagy: dinosauři paleontologie

Zdroje: Vlastní