Dlouhověkost některých pozemských organismů vyráží dech. Stromy schopné rozmnožování pomocí oddenků nebo odnoží mohou vytvářet lesy přežívající celá milénia. Ještě starší jsou podhoubí některých hub – zejména těch druhů, které úzce spolupracují s rostlinnými kořeny.

V americkém Oregonu tak mykologové objevili tisíce let starý exemplář "docela obyčejné" václavky smrkové pokrývající plochu téměř deseti čtverečních kilometrů. Pravda, v těchto případech není jednoduché učit, co je ještě tentýž jedinec a co už jeho potomek. O moc ale nezaostávají ani typické pohlavně se množící organismy – stromy některých druhů přežívají stovky let a jen o málo kratšího věku se mohou dožívat některé polární mořské houby či mlži.

Úplnými padavkami nejsou ani obratlovci. Takové velryby nebo želvy strčí člověka dožívajícího se "pouhých" několika desetiletí hravě do kapsy a překvapivě dlouhověké jsou i některé druhy ryb. Tím největším rekordmanem mezi živočichy je ale podle výsledků zveřejněných v časopise Science žralok malohlavý. Tento obyvatel arktického moře se totiž dožívá těžko uvěřitelných 400 let!

Není žádnou náhodou, že organismy dožívající se nejvyššího věku nalezneme ve velmi chladných oblastech – zpravidla arktických a antarktických vodách. Dlouhověkost totiž úzce souvisí s rychlostí metabolismu a právě obratlovci s nejnižší rychlostí látkové přeměny zpravidla bývají nejvíce dlouhověcí. Žralok malohlavý dorůstá až pěti metrů a jako ikonický druh polárního oceánu je k nalezení od povrchových vod až do hloubky takřka dvou kilometrů.

Přesto jeho biologie donedávna zůstávala velkou záhadou. Vzhledem k jeho velmi pomalému růstu – žraloci malohlaví zpravidla nevyrostou o víc než centimetr za rok – bylo zřejmé, že musí být mimořádně dlouhověcí. Určení stáří těchto mohykánů ale není nic jednoduchého. Klasická metoda založená na analýze kostních přírůstků u nich totiž narazila na očividný problém: žraloci nemají žádné kosti, jen chrupavky.

Naštěstí se výzkumníkům nabízela jiná metoda. Žralokům se podívali do očí. Přesněji řečeno, zaměřili se na bílkoviny tvořící jádro jejich oční čočky. To se vytváří při zárodečném vývoji a na rozdíl od všech ostatních tkání přetrvává beze změny až do smrti. Analýzou izotopů různých prvků, které jádro oční čočky tvoří, je tak možné odhadnout přibližný věk jedince podobně jako při známé radiokarbonové analýze organických pozůstatků v prostředí.

Spojením těchto poznatků s údaji o růstu žraloka by následně bylo možné vytvořit model, který z délky jedince odhadne jeho věk. Studium chemického složení žraločí čočky navíc může prozradit i další důležité informace – například o typu potravy, kterým se živila matka daného jedince.

Věk zkoumaných jedinců mohli výzkumníci zakotvit díky událostem, které znamenaly explozivní nárůst radioaktivních izotopů uhlíku v oceánu – testům jaderných zbraní probíhajícím od 50. let. Nejmenší dva z 28 zkoumaných žraloků vykazovali výrazně zvýšené množství radioaktivního izotopu uhlíku ¹⁴C.

S největší pravděpodobností se tak narodili dlouho poté, co testování jaderných zbraní začalo, a příslušné izotopy se nahromadily ve vodě. O něco větší třetí jedinec měřil 220 centimetrů a množstvím radioaktivního uhlíku jen o málo přesahoval své zbývající ještě rozměrnější druhy. S největší pravděpodobností se tak narodil v začátcích intenzivního testování jaderných zbraní na počátku 60. let. Od toho se badatelé mohli odrazit a pomocí počítačového modelu vypočítat nejpravděpodobnější stáří zbývajících 25 jedinců.

Maximální délka, které mohou žraloci malohlaví dosáhnout, by podle modelu měla činit zhruba 550 centimetrů. To odpovídá největším dosud pozorovaným jedincům. Věk největších žraloků zařazených do studie potom byl odhadnut na zhruba 335 a 392 let. U toho ale překvapivá zjištění nezůstala. Chemická analýza jádra oční čočky kromě toho prokázala, že se žralok malohlavý živí velkými mořskými obratlovci.

Vzhledem k tomu, že samice tohoto druhu pohlavně dospívají při velikosti okolo čtyř metrů, navíc mohou mít první mláďata až v nějakých 150 letech! Žralok malohlavý se tak rázem ukázal jako lovem mimořádně zranitelný druh. O to zranitelnější, že v sítích lovců někdy končí úplně omylem.