Tajemství v jantaru: Jak se maskoval hmyz v dobách dinosaurů?

4. 7. 2016 – 22:09 | Příroda | Jan Toman | Diskuze:

Tajemství v jantaru: Jak se maskoval hmyz v dobách dinosaurů?
Jantar vydal další tajemství | zdroj: ScienceAdvances

Hmyz je zdaleka nejpočetnější skupinou pozemských živočichů. Jeho roztodivní zástupci slouží tak trochu jako paleta, čeho všeho je možné v evoluci dosáhnout. Jen různé způsoby, pomocí kterých se hmyzí druhy dokážou maskovat, už vydaly na stovky knih. Vyvinout téměř dokonalou kamufláž je jedna věc, ale vyrobit si ji, to je ovšem otázka docela jiná.

Někteří zástupci hmyzu jsou přitom v tomto ohledu úspěšnější než ti nejdůmyslnější armádní inženýři. Třeba takové „docela obyčejné“ larvy chrostíků, na které můžeme běžně narazit i v Česku, si z materiálu potočního dna lepí tak nenápadná obydlí, že je od okolí prakticky nerozeznáme.

Stavba vlastního maskovacího „pláště“ přitom vůbec není jednoduchá. Hmyz musí vhodný materiál rozeznat, shromáždit a připevnit na své tělo, o jeho dlouhodobém udržování nemluvě. Odměna je ovšem sladká. Svého splynutí s okolím může využít třeba k ochraně před predátory, před kterými je nejen maskovaný, ale navíc chráněný tuhou vrstvou kamínků, dřeva a zbytků jiných organismů.

Některé hmyzí druhy na to jdou i z druhé strany – maskovací vrstva je totiž může velmi dobře skrýt před zraky kořisti, když jsou na číhané. Kdy se ale hmyz v evoluci naučil využívat okolní materiál ve svůj prospěch? A lišily se kamufláže jeho zástupců z dob dávno minulých od těch dnešních?

Každý, kdo viděl Jurský park, ví, že jako okno do minulosti nám mohou posloužit drobné slzy zkamenělé pryskyřice – jantaru. V nich se opravdu hmyz často nachází, čehož nedávno využila i skupina paleobiologů při svém výzkumu hmyzu z doby dinosaurů.

Dnes se nalepování okolního materiálu za účelem maskování vyskytuje u některých plžů, krabů, pavouků a nejrůznějších druhů hmyzu. Dávnější záznamy o podobném maskování ale byly donedávna extrémně vzácné – z druhohor bylo například prokázáno jen na jednom jediném zástupci.

Jakmile ale výzkumníci shromáždili dostatek zkamenělého jantaru z barmských, francouzských a libanonských nalezišť z období křídy, další případy začaly vyskakovat jako houby po dešti. Historie hmyzích aktivních kamufláží se tak protáhla nejméně na 100 milionů let.

Nejvíce aktivně maskovaných jedinců pocházelo z čeledi zlatoočkovitých. Hned 12 jejich larev neslo jasná přizpůsobení tomuto typu života. Kromě jiných adaptací jim rašily ze svrchních částí hrudi a zadečku dlouhé stromovité výrůstky.

Podobná uzpůsobení se sice vyskytují také u některých jejich dnešních příbuzných, žádné ale není úplně totožné. Druhohorní štěty se lišily uspořádáním a byly daleko rozrostlejší. Samy o sobě mohly chránit své nositele třeba před savými brouky, hlavně ale sloužily k zachycování materiálu. Součástí zlatooččího maskování se často stávaly i zbytky jiných členovců. To je malou připomínkou neúprosně dravého stylu života těchto larev – dodnes se jejich příbuzní živí drobnějším hmyzem a dalšími členovci.

Kamufláž z cizích těl navíc přináší také další výhodu – maskuje své nositele i z chemického hlediska. Jedná se tak o jakousi hmyzí obdobu pláště neviditelnosti. Dravé larvy se pod svým „pláštíkem“ mohou ke své kořisti chovat doslova jako vlci v rouše beránčím.

Další nalezené larvy byly zařazeny do příbuzenstva dnešních ploskorohů a mravkolvů. Tito zástupci na sobě měli často písek, zbytky měkkých rostlin, dřeva a kůry. Materiál si zřejmě připevňovali nohou kousek po kousku. I když byli nalezení jedinci porostlí hustým kobercem štětů určených k zachytávání materiálu, zdaleka ne všichni byli nalepeným pláštěm opravdu pokrytí. V tomto případě nám přítomnost aktivního maskování mimoděk napovídá i mnohé o způsobu života svých majitelů.

Mezi dnešními příbuznými nalezených zástupců jsou totiž maskované jen přízemní druhy. Tomuto způsobu života u nalezených zástupců navíc napovídají i drobné zbytky přízemních organismů zachycené mezi ostatním materiálem maskovacího pláště.

Poslední maskovaní jedinci pocházeli z příbuzenstva zákeřnicovitých ploštic. Nalezené ploštice byly pokryté prachem, půdou a rostlinnými zbytky zachycenými mezi štěty na svrchní straně těla, kam si je pravděpodobně nahrnovaly velkýma lopatovitýma nohama. Už samotný nález těchto ploštic posunul původ dané podskupiny o dobrých 40 milionů let do minulosti. „Nalepovací“ maskování je navíc mezi dnešními plošticemi poměrně vzácné a vyskytuje se jen u jejich odvozenějších skupin.

Maskování pomocí připevněného materiálu z vnějšího prostředí se očividně vyvinulo několikrát nezávisle na sobě a ukázalo se být velmi výhodnou strategií přežití. O jeho velké roli v obraně proti predátorům koneckonců svědčí i to, že jedna z nalezených nahých larev byla ještě při svém zalévání do jantaru vysávána pavoukem.

Celkově potom může výzkum zvířat a rostlin zalitých do jantaru napovědět mnohé o vývoji pozemských ekosystémů – v tomto případě o posledním období druhohor, které se navíc ještě vyznačovalo převahou kapradin a nahosemenných rostlin nad rostlinami krytosemennými.

Zdroj: Wang B, Xia F, Engel MS, Perrichot V, Shi G, Zhang H, Chen J, Jarzwmbowski EA, Wappler T & Rust J (2016): Debris-carrying camouflage among diverse lineages of Cretaceous insects. Science Advances, 2(6).

Zdroje:
Vlastní

Nejnovější články