Někteří zástupci hmyzu jsou přitom v tomto ohledu úspěšnější než ti nejdůmyslnější armádní inženýři. Třeba takové „docela obyčejné“ larvy chrostíků, na které můžeme běžně narazit i v Česku, si z materiálu potočního dna lepí tak nenápadná obydlí, že je od okolí prakticky nerozeznáme.

Stavba vlastního maskovacího „pláště“ přitom vůbec není jednoduchá. Hmyz musí vhodný materiál rozeznat, shromáždit a připevnit na své tělo, o jeho dlouhodobém udržování nemluvě. Odměna je ovšem sladká. Svého splynutí s okolím může využít třeba k ochraně před predátory, před kterými je nejen maskovaný, ale navíc chráněný tuhou vrstvou kamínků, dřeva a zbytků jiných organismů.

Některé hmyzí druhy na to jdou i z druhé strany – maskovací vrstva je totiž může velmi dobře skrýt před zraky kořisti, když jsou na číhané. Kdy se ale hmyz v evoluci naučil využívat okolní materiál ve svůj prospěch? A lišily se kamufláže jeho zástupců z dob dávno minulých od těch dnešních?

Každý, kdo viděl Jurský park, ví, že jako okno do minulosti nám mohou posloužit drobné slzy zkamenělé pryskyřice – jantaru. V nich se opravdu hmyz často nachází, čehož nedávno využila i skupina paleobiologů při svém výzkumu hmyzu z doby dinosaurů.

Dnes se nalepování okolního materiálu za účelem maskování vyskytuje u některých plžů, krabů, pavouků a nejrůznějších druhů hmyzu. Dávnější záznamy o podobném maskování ale byly donedávna extrémně vzácné – z druhohor bylo například prokázáno jen na jednom jediném zástupci.

Jakmile ale výzkumníci shromáždili dostatek zkamenělého jantaru z barmských, francouzských a libanonských nalezišť z období křídy, další případy začaly vyskakovat jako houby po dešti. Historie hmyzích aktivních kamufláží se tak protáhla nejméně na 100 milionů let.

Nejvíce aktivně maskovaných jedinců pocházelo z čeledi zlatoočkovitých. Hned 12 jejich larev neslo jasná přizpůsobení tomuto typu života. Kromě jiných adaptací jim rašily ze svrchních částí hrudi a zadečku dlouhé stromovité výrůstky.

Podobná uzpůsobení se sice vyskytují také u některých jejich dnešních příbuzných, žádné ale není úplně totožné. Druhohorní štěty se lišily uspořádáním a byly daleko rozrostlejší. Samy o sobě mohly chránit své nositele třeba před savými brouky, hlavně ale sloužily k zachycování materiálu. Součástí zlatooččího maskování se často stávaly i zbytky jiných členovců. To je malou připomínkou neúprosně dravého stylu života těchto larev – dodnes se jejich příbuzní živí drobnějším hmyzem a dalšími členovci.

Kamufláž z cizích těl navíc přináší také další výhodu – maskuje své nositele i z chemického hlediska. Jedná se tak o jakousi hmyzí obdobu pláště neviditelnosti. Dravé larvy se pod svým „pláštíkem“ mohou ke své kořisti chovat doslova jako vlci v rouše beránčím.

Další nalezené larvy byly zařazeny do příbuzenstva dnešních ploskorohů a mravkolvů. Tito zástupci na sobě měli často písek, zbytky měkkých rostlin, dřeva a kůry. Materiál si zřejmě připevňovali nohou kousek po kousku. I když byli nalezení jedinci porostlí hustým kobercem štětů určených k zachytávání materiálu, zdaleka ne všichni byli nalepeným pláštěm opravdu pokrytí. V tomto případě nám přítomnost aktivního maskování mimoděk napovídá i mnohé o způsobu života svých majitelů.

Mezi dnešními příbuznými nalezených zástupců jsou totiž maskované jen přízemní druhy. Tomuto způsobu života u nalezených zástupců navíc napovídají i drobné zbytky přízemních organismů zachycené mezi ostatním materiálem maskovacího pláště.

Poslední maskovaní jedinci pocházeli z příbuzenstva zákeřnicovitých ploštic. Nalezené ploštice byly pokryté prachem, půdou a rostlinnými zbytky zachycenými mezi štěty na svrchní straně těla, kam si je pravděpodobně nahrnovaly velkýma lopatovitýma nohama. Už samotný nález těchto ploštic posunul původ dané podskupiny o dobrých 40 milionů let do minulosti. „Nalepovací“ maskování je navíc mezi dnešními plošticemi poměrně vzácné a vyskytuje se jen u jejich odvozenějších skupin.

Maskování pomocí připevněného materiálu z vnějšího prostředí se očividně vyvinulo několikrát nezávisle na sobě a ukázalo se být velmi výhodnou strategií přežití. O jeho velké roli v obraně proti predátorům koneckonců svědčí i to, že jedna z nalezených nahých larev byla ještě při svém zalévání do jantaru vysávána pavoukem.

Celkově potom může výzkum zvířat a rostlin zalitých do jantaru napovědět mnohé o vývoji pozemských ekosystémů – v tomto případě o posledním období druhohor, které se navíc ještě vyznačovalo převahou kapradin a nahosemenných rostlin nad rostlinami krytosemennými.