Z našeho pohledu poněkud brutální, ale překvapivě účinnou strategii objevili floridští brodiví ptáci – volavky, ibisové, kolpíci a čápi. Hnízdí na místech obývaných aligátory. Ti se živí ptáčaty, která vypadnou z hnízd, a svou přítomností odrazují možné savčí vykradače.

Ekologické asociace různých, třeba i nepříbuzných, druhů, které vedou ke zlepšení podmínek prostředí pro jednu či obě strany, nejsou v přírodě výjimkou. Nezřídka mohou umožnit druhům přežít i v podmínkách, kde by se jinak neuchytily.

Pro hnízdící ptáky, kteří trpí útoky dravců, je jedním z nejúčinnějších zlepšení úbytek predátorů. Nejjednodušším způsobem, jak ho dosáhnout, je spojení s ještě většími predátory. Ti však musí splňovat i další podmínky, jinak by se mohlo lehce stát, že ptáci přeletí z deště pod okap. "Ochránci" nemohou sami přímo ohrožovat hnízda, ale zároveň musí být nebezpeční pro drobné stromové savce. 

Jak už si výzkumníci všimli dříve, přesně takové podmínky splňují aligátoři a krokodýli. Ti se do výšek jen tak nevyšplhají, ale drobné savce odradí. Daleko větší výzvou je způsob, jak ochránce donutit, aby hnízdiště hlídali a nerozutekli se po širém okolí.

Z přítomnosti hnízd naštěstí plynou výhody i druhé straně. Ptačí výkaly zvyšují úrodnost okolních mokřadů. Ty následně uživí více rostlin, ryb a dalších drobných obratlovců. Ptáci tvořící velké kolonie navíc obvykle zakládají větší snůšky, než stačí uživit. Podle množství dostupných zdrojů je následně upravují.

Jedno až dvě nejslabší mláďata buď sama uhynou a jsou vyhozena, nebo je rodiče ještě živá vystrčí z hnízda ven. Taková mláďata mohou být významným přilepšením pro ochránce hnízd a pádným důvodem, aby se od hnízd moc nevzdalovali.

Skutečnou povahu spolupráce mezi brodivými ptáky a jejich dravými ochránci nedávno zmapovala skupina floridských biologů. Příležitostí k tomu měli víc než dost. Značnou část jižní Floridy totiž pokrývá mokřadní oblast Everglades hustě obydlená jak brodivými ptáky, tak aligátory.

Výzkumníci pochytali aligátoří samice z blízkosti ptačích kolonií i vzdálenějších oblastí, změřili je, zvážili a odebrali vzorky krve. Podle očekávání by měli být jedinci z blízkosti ptačích hnízd větší, těžší a nevykazovat známky hladovění.

Navíc bylo třeba ověřit, jestli pozorování nejde vysvětlit i jinak – například větší hloubkou vody, menším kolísáním hladiny během roku, velikostí hnízdního ostrova nebo počtem vhodných lovišť.

Koncentrace látek spojených s hladověním či nasyceností v krvi aligátorů nepřinesla průkazné výsledky. Jedinci z blízkosti ptačích kolonií se od ostatních prakticky nelišili. Důvodem je nejspíš to, že žádný z aligátorů nebyl po relativně příznivém období vyloženě vyhladovělý.

Srovnání velikostí dvou skupin aligátorů ale původní zklamání více než vynahradilo. Jedinci z blízkosti ptačích kolonií byli v průměru o celých 13 procent větší!

Příhodné místo v blízkosti kolonie tak mělo zhruba stejnou váhu jako rozdíl mezi nejpříhodnější a nejméně příhodnou částí roku nebo dva výjimečně dobré roky v řadě za sebou. Pozorování přitom nešlo vysvětlit žádným z alternativních faktorů prostředí.

Volná spolupráce mezi brodivými ptáky a aligátory je tak zřejmě velmi výhodná pro obě strany. Nelze vyloučit, že teritoriální aligátoři o nejpříhodnější místa dokonce bojují. Zbývá jen potvrdit, jestli podobné asociace tvoří brodiví ptáci i v jiných částech světa.