Míru naší neznalosti nejnověji ukazují zkamenělé pozůstatky lilkovitých rostlin z Jižní Ameriky, které se nápadně podobají plodům rodu Physalis, známého u nás jako mochyně židovská třešeň. Jsou totiž několikanásobně starší, než kdokoli čekal!

Lilkovité rostliny mají mezi ostatními výsadní postavení. Nalezneme v nich totiž nápadné množství hospodářských plodin – namátkou brambory, rajčata, papriky, lilky nebo třeba tabák. Jejich přítomnost na regálech supermarketů je ale jen vrcholem ledovce. Tyto rostliny představují také důležitý zdroj surovin při výrobě léků a jsou často používaným pokusným materiálem.

Když vynecháme jejich šíření v posledních stovkách let přičiněním člověka, pravlastí lilkovitých rostlin je Nový svět a zejména Jižní Amerika. Problémem při studiu jejich evoluce je však výrazný nedostatek zkamenělin. Když vynecháme několik starých a těžko zařaditelných semen, jsme téměř na suchu. Proto vědci zatím rekonstruovali historii této skupiny hlavně s pomocí molekulárně biologických dat.

Srovnáním změn v genetické výbavě dnešních zástupců dospěli k závěru, že bouřlivý rozpuk lilkovitých nastal asi před 30 až 50 miliony let. Od sesterské čeledi se potom měly oddělit před 50 až 70 miliony let, tj. někdy na přelomu druhohor a třetihor, v době, kdy se Jižní Amerika oddělovala od Antarktidy.

Zkameněliny z Laguna del Hunco v Argentině ovšem dosavadní představy o rozrůzňování lilkovitých staví na hlavu. Několik výborně zachovalých fosilií obsahuje zploštělé zbytky plodů obalených typickou "lucernou", odborně přeměněným kalichem, který důvěrně zná každý, kdo někdy ochutnal mochyni židovskou třešeň.

Physalis | zdroj: Flickr.com/Mark Seton

Biologický materiál se zachoval tak dokonale, že by mu mohla závidět i řada herbářů. Když výzkumníci srovnali rysy nalezených rostlin s dnešními zástupci lilkovitých, nemohlo být pochyb. Jedná se takřka jistě o druh rodu Physalis, který, podle místa nálezu v Patagonii, vědci pojmenovali Physalis infinemundi: Mochyně z konce světa. Pravý šok ale přišel vzápětí.

Horniny, ve kterých se zkameněliny nacházejí, jsou staré minimálně 52 milionů let. Rod Physalis je tak až pětkrát starší, než navrhovaly některé molekulárně-biologické studie. Už ve velmi raných třetihorách tedy na jižní polokouli rostly mochyně a rozrůznění lilkovitých muselo nastat ještě dřív.

Prostředí, ve kterém mochyně z konce světa rostla, se vůbec nepodobalo dnešní chladné a sychravé Patagonii. Na počátku eocénu byla Země daleko teplejším místem, takže i v relativně vysokých zeměpisných šířkách prosperovaly tropické deštné lesy. Nalezení zástupci zřejmě rostli v džungli poblíž kráterového jezera na svazích sopky.

S životem ve vlhkém prostředí možná souvisí i nápadná "lucerna" obklopující plod mochyně. Nelze vyloučit, že sloužila k nadnášení semen ve vodním proudu a potažmo jejich šíření. Stejně tak ale mohla chránit semena před suchem.

Před 52 miliony let se navíc teprve oddělovala Jižní Amerika od Antarktidy a je tak téměř jisté, že se lilkovité rostliny vyvíjely i na dnes zamrzlém jižním kontinentu. Kdo ví, jaké fosilie se můžou skrývat pod antarktickým ledem – jisté je, že místní zkameněliny do evoluce rostlin už nejednou promluvily. Rozhodně však neplatí, že by se lilkovité rostliny začaly vyvíjet až v souvislosti se zdvihem jihoamerických And, jak badatelé předpokládali dříve. Jsou zkrátka daleko starší.