Astronomové našli ztracenou sestru naší galaxie. Pozřela ji Andromeda

6. 8. 2018 – 17:54 | Vesmír | Ladislav Loukota | Diskuze:

Astronomové našli ztracenou sestru naší galaxie. Pozřela ji Andromeda
Ilustrační snímek | zdroj: Wikipedia Commons

Byť může vesmír při pohled na noční oblohu působit skoro neměnným dojmem, napříč miliony let jsou hvězdy, mlhoviny i galaxii vystaveny neustálému pohybu. Teprve moderní metody spoléhající nejen na dlouhodobé pozorování nebeské mechaniky, ale i simulování možných minulých či budoucích scénářů, nám začínají vytvářet obrázek o tom, jak naše bezprostřední kosmické okolí vypadalo miliardy let nazpět. Aktuálně se to ukázalo na práci, podle níž nám byla sesterská galaxie naší Mléčné dráhy po celou dobu zřejmě na očích - po její srážce s galaxií Andromeda z ní však dnes zbylo pouhé torzo. 

O spirální galaxii Andromeda nejčastěji slýcháváme v souvislosti s její nevyhnutelnou srážkou s naší galaxií, k níž by mělo dojít za necelé čtyři miliardy let. Práce Michiganské univerzity pod vedením Richarda D’Souzy se však namísto toho zaměřila na sledování a odhad vzniku hala kolem Andromedy, také známé jako galaxie M31. Skoro neviditelné halo kolem M31 se totiž sestává z množství hvězd, o nichž doposud hypotézy předpokládaly, že se sem dostaly ze starších, leč menších kolizí s M31.

D'Souzova práce namísto toho přichází s možností, že jde o pozůstatek kolize větší. 

Galaktické kataklyzma

"Kolize mezi galaxiemi jsou docela běžným, i když drastickým, jevem," říká dotázaná astronomka Lenka Zychová, "Tento výzkum ale přišel s velmi zajímavým výsledkem." Podle práce náš galaktický soused, spirální galaxie M31, zřejmě před dvěma miliardami let pohltila docela solidní kousek: galaxii se stelární hmotností (bez temné hmoty) asi 25 miliard hmotností Slunce, což je polovina stelární hmotnosti naší Mléčné dráhy.

Právě onen druhý objekt, pojmenovaný M32, měl být sourozencem naší galaxie. 

D'Souzův tým k tomu došel s využitím starších pozorování, na jejich základě skrze počítačovou simulaci vytvořil pravděpodobné střetnutí obou těles. Neobešlo se to bez odhadů - tým například vyšel z toho, že původní M32 byla dvacetinásobně hmotnější než dnes.

V součtu se ukázalo, že nejpravděpodobnějším scénářem je možnost, že Andromeda a původní M32 proťaly dráhy zhruba před dvěma miliardami let. V době, kdy na Zemi platily jednobuněčné organismy využívající kyslík za žhavou evoluční novinku, tak přišla naše galaxie  o překvapivě mohutného vzdáleného sourozence. Co pozorujeme z M32 dnes, je jen odleskem její někdejší slávy. M31 a M31 M31 a M32 | zdroj: D’Souza, Bell

Ztracený sourozenec Mléčné dráhy

Dnes M31 obíhá kolem M32 jako satelitní galaxie, má přitom skromnou podobu galaktického jádra. O nějakém způsobu interakce obou galaxií se uvažovalo již v minulosti, spíše se však předpokládalo, že si Andromeda z M31 postupně půjčovala část jejích hvězd bez přímého spojení.

Aktuální práce namísto toho vychází z toho, že jediná kolize je vzhledem k aktuálním vzhledu obou objektů daleko pravděpodobnější. "M32 je zvláštní galaxie," sdělil spoluautor studie Eric Bell. "Ačkoliv vypadá jako kompaktní příklad staré eliptické galaxie, ve skutečnosti má mnoho mladých hvězd. Je to jedna z nejkompaktnějších galaxií ve vesmíru."

Právě dvě miliardy let staré spojení by vysvětlovalo přítomnost mladých hvězd - galaktické kolize jsou totiž formováním nových hvězd často doprovázeny. 

 

Tím však potenciální odhalení nekončí - stopování osudu M31 a M32 nám může odhalováním průběhu protnutí obou galaxií říct víc i o dalších kosmických oblastech. 

"Simulace vědeckého týmu vysvětluje celou řadu dalších pozorování, například skutečnost, že současná satelitní galaxie M32, obíhající kolem galaxie M31, je vlastně zbytek jádra oné pohlcené galaxie," hodnotí Zychová. Jak dodává, je pozoruhodné, jak málo taková obří kolize deformovala tvar galaxie M31. "Při velkých kolizích se často vytváří eliptické galaxie. Tento příklad ale poukazuje na to, že ne vždy musí pří velkých kolizích dojít k dramatickým změnám ve struktuře hmotnější galaxie." 

Studie Michiganské univerzity byla publikována v Nature Astronomy.

Nejnovější články