Bohové téměř jistě existují, potkat byste je však nechtěli

MAGAZÍN - Člověk autor: Jan Toman

Otázka, zda opravdu existuje bůh či bohové, rezonuje lidskou společností od nepaměti. Zatímco nad "bohem filosofů" tiše zaručujícím chod světa, bohy jako morálními principy nebo prvky čistě osobní víry můžeme leda tak pokrčit rameny, úplně jiná situace je v případě bohů, od kterých jejich uctívači očekávají přímé zásahy do každodenního života. 

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Právě pod jejich záštitou vedou přívrženci jednotlivých náboženství nezřídka krvavé spory. I proto, a také z důvodu, že prakticky všechny dříve nevysvětlitelné fenomény dokáže bez větších problémů osvětlit moderní věda, navrhuje mnoho prominentních vědců myšlenku takovýchto bohů zcela zavrhnout.

"Bůh téměř jistě neexistuje," tvrdí například Richard Dawkins, světoznámý evoluční biolog a host minulého ročníku festivalu Academia film Olomouc, o kterém jsme na Neddu obsáhle informovali.

Jak ovšem ve svém myšlenkovém experimentu dokázal český evoluční biolog, profesor Jaroslav Flegr, pravdou bude spíše pravý opak. Věřící se z toho ale pravděpodobně nebudou radovat o nic víc než zarputilí ateisté.

Náš vesmír pravděpodobně vznikl při tzv. velkém třesku a po stádiu jeho rozpínání, ve kterém se nachází právě teď, dojde k jeho zániku.

Buď se bude rozpínat tak dlouho, až vyhoří i ta poslední hvězda, nebo dojde k jeho opětovnému smrštění. Ať tak nebo tak, živé bytosti se konce vesmíru nedožijí. Pokud by však nějaká rozumná bytost nalezla způsob, jak se s touto událostí vypořádat – namátkou posunem v čase, či skokem do paralelního vesmíru – stala by se prakticky nesmrtelnou.

Nezáleží na tom, že taková šance je mizivá. V nezměrném časovém měřítku k tomu takřka jistě muselo dojít. Taková bytost by pravděpodobně oplývala schopnostmi, které bylo lidstvo zatím zvyklé přisuzovat jen bohům.

Dobrá, říkáte si, nějaký vědátor zase objevil Ameriku – takové bytosti jsme viděli v každém druhém sci-fi.

Ano i ne. Profesor Flegr totiž jasně pojmenovává mechanismus, podle kterého je existence takových bytostí téměř zaručená. Jde o třídění z hlediska stability, které jednoduše říká, že stabilní zůstává, zatímco pomíjivé mizí.

Stejná, na první pohled triviální, pravidla, která řídí třeba tání sněhových vloček, se totiž vztahují i na biologické druhy.

Proč jsme takové bytosti dosud nezaznamenali? Nelze vyloučit, že se v našem okolí žádné nenachází.

Rozhodně však nemáme důvod očekávat, že by jim na lidstvu nějak zvlášť záleželo. Možná je jen nezajímáme o nic víc než nás bakterie na pracovním stole, nebo se naším pachtěním dokonce baví. S

kutečně obávat bychom se však měli jen toho, kdyby neexistovaly. To by s velkou pravděpodobností znamenalo, že každá inteligentní civilizace spěje k rychlé zkáze – třeba jadernými nebo nějakými ještě ničivějšími prostředky.

Máte strach, že se jednoho dne taková bytost ukáže v televizi? Nebo se naopak obáváte, že jsme ve vesmíru sami?

Pravdu se asi hned tak nedozvíme. Pokud byste ale chtěli využít svého rozpoložení, můžete vyplnit nejnovější dotazník týmu spadajícího rovněž pod prof. Flegra věnovaný právě strachu, fobiím a také lekání. Najdete ho ZDE.

Pokud vás zaujme, nezapomeňte se stát členy "pokusných králíků" na www.pokusnikralici.cz, aby vám žádný další neunikl.

Zdroj: J Flegr (2015): Evoluční tání. Academia, Praha

Tagy: věda a poznání

Zdroje: Vlastní,Reflex