Cestování v čase je oblíbeným námětem sci-fi povídek, knih a filmů. Popsal ho například Ray Bradbury v povídce Burácení hromu, zabývaly se jím filmy Terminátor či Návrat do budoucnosti.

Jenže myšlenka na cesty do minulosti nedává spát ani teoretickým vědcům. Patří k nim Australan Germain Tobar. Tento student fyziky zaujal vědecký svět tím, jak se vypořádal s časovým paradoxem, který by při cestě do minulosti mohl nastat.

Můžete se v minulosti zastřelit?

Časový paradox je stav, kdy cestování v čase reakce zruší akci, která ji vyvolala. Dá se jednoduše popsat jako stav, kdy při cestování v čase reakce zruší akci, která ji vyvolala. Jako příklad lze uvést člověka, který cestuje do minulosti a potká tam sebe mladšího z doby ještě před tím, než cestu podnikl. Pokud by přitom svoji mladší verzi zabil, nemohl by do minulosti cestovat a zneškodnit sám sebe.

Někdy se časový paradox nazývá paradoxem dědečkovým. Jako příklad se při tom zmiňuje cestovatel, který na výpravě do minulosti zabije svého dědečka, který dosud s babičkou nezplodil jeho otce. Pak by tedy cestovatel měl přestat existovat. A stačilo by, kdyby prostě dědečkovi zabránil seznámit se s babičkou.

Germain Tobar však dědečkův paradox a jiné bolehlavy cestování v čase svým matematickým modelem, který najdete v žurnálu Classical and Quantum Gravity, šikovně obchází.

„Podle klasické dynamiky můžete znát celou historii nějakého systému, pokud znáte jeho současný stav. I Einsteinova teorie relativity připouští možnost, že může existovat zvláštní forma cestování v čase, že se událost může nacházet zároveň ve své minulosti i současnosti,“ vysvětluje australský matematik.

Na základě současných teorií by cestu časem měly umožnit červí díry, mosty mezi prostorem a časem. Nejprve musíte (třeba zítra) vytvořit červí díru, abyste skrz ni (třeba pozítří) mohli cestovat do včerejška. Pokud takovou červí díru nevytvořil váš dědeček, nemůžete se vrátit ho zabít. 

Červí díra, hypotetický objekt vytvořený schopností časoprostoru utvořit „zkratku“ přes prostor a čas, poprvé popsaný roku 1935 Albertem Einsteinem a Nathanem Rosenem. | zdroj: Profimedia

Podle Tobarova modelu by se časoprostor, tedy základní předivo vesmíru, mohl přizpůsobit tak, aby se paradoxům vyhnul. Tolbarův model vytváří antiparadox založený na cestě do minulosti s cílem na základě budoucích poznatků vyhubit nějakou nemoc, třeba covid-19. 

Pokud by se to podařilo, neměl by cestovatel z budoucna vlastně potřebu vracet se v čase. Tobarův matematický model však naznačuje možnost, že by se choroba rozšířila jinými způsoby a cokoli by cestovatel udělal, nezabránilo by nemoci, aby se rozšířila. 

Podobně by dopadl rovněž dědečkův paradox. Mohli byste vystřelit na svého dědečka, ale on by prostě přežil.

V Tobarově matematickém modelu by zkrátka cestovat časem mělo být možné, aniž by se tím cokoli změnilo. Cestovatelé v něm mají svobodu a mohou si dělat, co chtějí, paradoxy přitom nevytvoří. Žádný paradox nevzniká, čemuž se dá říct antiparadox.

Nastupovat do časostroje!

Ačkoliv to zní spíše jako námět sci-fi bijáku, Tobarova úvaha má formu matematického důkazu. A to vždy může, i když nemusí, vést k potvrzení také mimo svět teorií.

„Matematicky to dává smysl,“ potvrdil vedoucí Tobarovy studie Fabio Costa z Queenslandské univerzity.

Nedá se pochopitelně očekávat, že z Tobarovy teorie jednou postavíme stroj času. Ale pokud by se to přece jen jednou podařilo, může nás třeba uklidnit, že běh dějin by se podle této studie změnit nepodařilo.