Chtěli jste se někdy na vlastní oči podívat, jak by vypadala naše sluneční soustava v realistickém měřítku, kdybychom ji sami mohli projít od Slunce až po vzdálené trpasličí planety? V Česku snad zanedlouho vyroste nová planetární stezka, a to hned za Prahou podél Vltavy. Na její stavbě se může podílet kdokoli a přispět i k přidání více kosmických těles.

Od doby, kdy jsme počátkem 80. let na snímcích sond Voyager poprvé zblízka spatřili Saturnův měsíc Enceladus, zůstal tento maličký měsíc ve světle pomyslných reflektorů. Jeho jasný ledový povrch je v jižní části měsíce téměř prostý kráterů, což ukazuje na jeho nízké stáří, a tedy aktivní geologii obnovující povrch. Přítomnost v nejhustší části Saturnova prstence E naznačovala možnost gejzírů doplňujících prstenec ledem. Mohl by i měsíc tak malý, že je průměrem srovnatelný se západo-východní délkou České republiky, hostit vnitřní oceán? Následná pozorování ukázala, že mohl, a čeští vědci z Katedry geofyziky spolu s belgickými a francouzskými spolupracovníky nyní velmi upřesnili hloubku oceánu a sílu ledové kůry měsíce. Ta je tenčí, než jsme se dříve domnívali.

Existují další světy vhodné pro život i někde "tam venku"? Podobně se možná při pohledu na noční oblohu alespoň jednou ptala většina z nás. Astronomové ale na otázku navazují a ptají se: Pokud ano, za jakých podmínek – kde je máme hledat a byli bychom vůbec schopni takové planety zachytit? 

Existují další světy vhodné pro život i někde "tam venku"? Podobně se možná při pohledu na noční oblohu alespoň jednou ptala většina z nás. Astronomové ale na otázku navazují a ptají se: Pokud ano, za jakých podmínek – kde je máme hledat a byli bychom vůbec schopni takové planety zachytit? Nedávná konference The Astrophysics of Planetary Habitability se zabývala právě těmito tématy. Jaké odpovědi i nové otázky nám přinesla?

Rudou planetu dnes pokrývá suchá mrazivá pustina. Vlivem nízkého atmosférického tlaku se na jejím povrchu takřka nikdy neudrží tekutá voda – tu zde nalezneme buď ve formě ledu, nebo vodní páry. Kapalná zůstává jen výjimečně, za přítomnosti vhodných příměsí, a vždy jen po krátkou dobu. Dnešní Mars tak rozhodně není žádnou rajskou zahradou. Před miliardami let tomu ale mohlo být docela jinak.

Ve sluneční soustavě známe hned několik těles s podpovrchovými oceány a o řadě dalších se domníváme, že je mají. Odkud ale tělesa získávají teplo, které udrží vodu kapalnou? U větších těles může významně přispívat vnitřní ohřev rozpadem radioaktivních prvků. Zejména u těles s vyšší výstředností nebo v orbitální rezonanci s dalšími měsíci se může silně projevit i slapový ohřev. Předpokládalo se, že při něm by se uvolňovalo teplo zejména ve vnější ledové slupce či v horninovém jádře, tedy v pevných látkách. Je to ale všechno? Robert Tyler z Goddardova kosmického střediska NASA, který minulý týden navštívil Katedru geofyziky MFF UK a konferenci Living Planet Symposium, si to nemyslí