Mars se krátce po svém vzniku podobal Zemi jako vejce vejci. Pravda, jeho oceány nikdy nepokrývaly většinu povrchu, ale v zásadě měl stejné šance na vznik a uchycení života jako naše domovská planeta. Problémy přišly až později. Nejprve zaniklo jeho magnetické pole. Mezitím začala marsovská atmosféra včetně vodní páry masivně unikat do vesmíru. Na obou jevech se nejspíš podepsala malá velikost a nízká přitažlivost rudé planety. Mohl tyto nepříznivé změny ustát místní život, pokud se na Marsu vyvinul nebo sem doputoval ze Země? Podle dvojice amerických astrobiologů je to celkem pravděpodobné.

Když Albert Einstein poprvé předpověděl, že šíření světla ve vesmíru je všude stejné, mimo jiné světlu přiřknul konečnou rychlost: 299792458 metrů za sekundu — touto rychlostí obletíte zemi osmkrát za sekundu. To však není celý příběh. Vlastně, pouhý začátek.

Nedávno vzbudila velký rozruch zpráva o možné existenci dosud neobjevené planety ve vzdálených oblastech naší soustavy. Kdy můžeme očekávat její potvrzení, pokud se její existence potvrdí, a jak by nová devátá planeta vypadala?

Hledání mimozemského života patří dlouhodobě mezi nejpřitažlivější témata. Háček je v tom, že o vzniku a rozvoji života, inteligence a technicky založených civilizací stále nevíme všechno. Kolik je Zemi podobných planet? Povstává život za příhodných podmínek zákonitě, nebo je pravděpodobnost jeho vzniku extrémně nízká? Jak dlouho si různé planety udržují příznivé prostředí?

Trpasličí planeta Pluto se už od loňského léta nachází "v záři reflektorů". Kromě fascinující geologie jejího povrchu se v průběžných výsledcích z dat sondy New Horizons objevují i informace týkající se jeho vnitřní struktury. Mělo Pluto v minulosti podpovrchový oceán kapalné vody? A mohl se udržet až do současnosti?

Amerika před třiceti lety přišla o iluzi, že raketoplány jsou nezničitelné. Chlouba její techniky skončila na dně oceánu – stejně jako "nepotopitelný" Titanic.