Pamatovat si minulé události nám umožňuje chytřeji se rozhodovat o budoucnosti. Tuto schopnost si spojujeme s mozkem. Jenže uchovávat si vzpomínky a podle nich se rozhodovat – to dokáže i sliz, který mozek nemá.

Dalo by se poeticky říci, že v mozku je ukrytá naše duše, kterou tvoří vzpomínky a prožitky, formující osobnost každého z nás. Vzpomínky máme krásné, často nám dávají pocit štěstí. Mohou však mít i odvrácenou stránku – tu temnou. V takovém případě se objevuje riziko traumatu nebo jiného psychického problému. Vnitřní démoni jsou naším největším nepřítelem, se kterým se nejobtížněji bojuje. Mozek je zároveň tak komplikovaný orgán, že vědce překvapuje ještě dnes. Podle nové studie bude v budoucnu možné ovládat, zda budeme šťastní, nebo jestli se budeme propadat do duševní nepohody.

Vzpomínky z nás dělají osobnosti, kterými jsme - již dlouho však neurověda s psychologií tuší, že mnohé ze "vzpomínek" mohou být čistou fikcí. Nyní se k nim připojuje i pravděpodobnost, že ani nejstarší vzpomínky většiny z nás se nikdy doopravdy nestaly.

Mysleli jste si, že vaše vzpomínky jsou jenom dílem vaší paměti? Chyba, druzí na ně mají mnohem větší vliv, než si jsme ochotni připustit. 

Porod z pohledu dítěte si chce pamatovat zřejmě jen narušený jedinec, na své první krůčky nebo oslavu prvních narozenin by si ale lidé klidně rádi zavzpomínali. Jenže to není tak jednoduché. Absence vzpomínek z raného dětství nedá vědcům spát už po staletí.

Co jsou vzpomínky? Máme tendenci je považovat za cosi éterického, ale ve skutečnosti jde o konkrétní biologická data, která se v mozku ukládají tak, jako se ukládají informace na počítačový disk. Otázkou zůstává, kam vlastně?