Maličký Saturnův měsíc si po nás připravil nové překvapení: Nedaleko od míst, kde z jeho "tygřích pruhů" tryskají obří gejzíry, zaznamenala sonda Cassini teplotní anomálie. Co znamenají?

Od doby, kdy jsme počátkem 80. let na snímcích sond Voyager poprvé zblízka spatřili Saturnův měsíc Enceladus, zůstal tento maličký měsíc ve světle pomyslných reflektorů. Jeho jasný ledový povrch je v jižní části měsíce téměř prostý kráterů, což ukazuje na jeho nízké stáří, a tedy aktivní geologii obnovující povrch. Přítomnost v nejhustší části Saturnova prstence E naznačovala možnost gejzírů doplňujících prstenec ledem. Mohl by i měsíc tak malý, že je průměrem srovnatelný se západo-východní délkou České republiky, hostit vnitřní oceán? Následná pozorování ukázala, že mohl, a čeští vědci z Katedry geofyziky spolu s belgickými a francouzskými spolupracovníky nyní velmi upřesnili hloubku oceánu a sílu ledové kůry měsíce. Ta je tenčí, než jsme se dříve domnívali.

O sluneční soustavě jsme zvyklí uvažovat jako o místě téměř neměnném od doby záhy po jejím vzniku, ale ve skutečnosti jde o systém, který se stále vyvíjí. Příkladem mohou být Saturnovy vnitřní měsíce Mimas, Enceladus, Tethys, Dione a Rhea. Nová práce naznačuje, že se pravděpodobně po zničení předchozích měsíců vzájemnou srážkou zformovaly možná jen před pouhými 100 miliony let.

Saturn díky svému systému prstenců pravidelně vyhrává planetární soutěže krásy. Jeho prstence se skládají z nespočetného množství kamenného a ledového „smetí“, které z dostatečné dálky působí nádherně vyhlazeným dojmem.

Zatímco špioni vystačí s laserovými mikrofony a vibrujícím sklem, astronomové mají vzdálené špehování podstatně složitější. Systém prstenců, obepínající nejfotogeničtější planetu sluneční soustavy, jim ale nově poskytl nástroj, jak zkoumat její útroby.

Největší měsíc planety Saturn nás přitahuje už léta: Titan má hustou atmosféru, pod kterou ukrývá jezera a moře tekutého metanu. A právě z jednoho takového povstal tajemný útvar, který vědci objevili na fotografiích z loňského roku.