Méně si pamatovat znamená víc pochopit

Když si nepamatujeme, kam jsme položili klíče, nebo si nemůžeme vybavit jméno známého herce, cítíme frustraci. Ale jak upozorňuje National Geographic, to, že zapomínáme, není chyba systému. Naopak – mozek tím brání zahlcení informacemi, které nejsou důležité, a umožňuje soustředit se na to podstatné.

Nové poznatky z neurověd naznačují, že zapomínání je aktivní proces řízený specializovanými mozkovými strukturami a chemickými signály, nikoli jen pasivní „ztráta“ paměti (Molecular Psychiatry, 2024).

Zapomenout znamená přežít

Studie na zvířatech i lidech ukazují, že mozek si nevybírá, co si zapamatuje, ale také, co zapomene. A dělá to cíleně: zapomíná informace, které by narušovaly učení nových věcí, vyvolávaly stres nebo už nejsou relevantní.

Například laboratorní myši, které byly geneticky upraveny tak, aby „méně zapomínaly“, měly paradoxně horší orientaci v nových situacích. Nedokázaly potlačit staré vzorce a učení jim trvalo déle. Vědci z toho vyvodili, že schopnost selektivně mazat staré vzorce je klíčem k flexibilnímu myšlení (Neuron, 2017).

Jak to mozek dělá?

„Aktivní zapomínání“ funguje díky několika mechanismům. Nejčastěji zmiňovaný je snížený přenos mezi synapsemi, tedy oslabení spojení mezi neurony. K tomu dochází díky určitým bílkovinám a enzymům (např. Rac1 nebo Cofilin), které rozrušují již vytvořené paměťové stopy (Molecular Psychiatry, 2024).

Druhý mechanismus se týká interference – nová informace potlačuje tu starou, a mozek „přepíše“ prioritu. Třetím nástrojem je spánkový systém, který během REM fáze pomáhá filtrovat zbytečnosti a posilovat důležité paměti (Cell Reports, 2021).

Co všechno zapomínáme – a proč?

Nejde jen o zapomenuté PIN kódy nebo jména. Aktivní zapomínání se uplatňuje i při:

• emocionálním zpracování zážitků – mozek filtruje a tlumí stresové vzpomínky, aby nepoškodily psychiku

• motorickém učení – při přeučování špatného pohybu (např. švihu v tenisu) je třeba nejdřív zapomenout ten starý

• sociálním chování – zapomínání detailů z konverzací pomáhá lépe regulovat interakce a emoce

Z psychologického hlediska je zapomínání také důležitým nástrojem pro udržení identity – nezatěžuje nás starými nebo rozporuplnými informacemi (Annual Review of Psychology).

Mozek není disk – je to správce pozornosti

Na rozdíl od pevného disku v počítači, kde jsou informace uloženy fixně, mozek neustále přepisuje a upravuje obsah paměti podle toho, co považuje za důležité. A právě v tom hraje aktivní zapomínání zásadní roli.

„Paměť není archiv. Je to dynamický, adaptivní systém,“ říká neurovědec Blake Richards z University of Toronto (Science Advances, 2020).

A co když zapomínání selže?

Zní to paradoxně, ale některé duševní nemoci nebo neurodegenerativní poruchy vznikají ne proto, že mozek zapomíná příliš, ale že zapomíná málo nebo špatně.

Například u posttraumatické stresové poruchy (PTSD) se nedaří „vymazat“ traumatické vzpomínky. U Alzheimerovy choroby dochází k chaotickému rozpadu pamětí, ale aktivní zapomínání chybí – mozek ztrácí schopnost rozlišit důležité od zbytečného (PMC Article on HSAM & Forgetting).

Můžeme aktivní zapomínání ovlivnit?

Zatím neexistují léky, které by cílily přímo na „mazací“ mechanismus mozku. Ale některé způsoby, jak podpořit zdravé zapomínání, se rýsují:

• kvalitní spánek – REM fáze je klíčová pro „reset“

• mentální aktivita – nové učení posiluje selekci paměti

• fyzická aktivita – podporuje neuroplasticitu a zdravou regulaci paměťových stop

• psychoterapie – u PTSD a jiných poruch pomáhá „přeprogramovat“ paměťové stopy
  
  

Shrnutí: Zapomenout, abychom se mohli učit

Zapomínání není porucha, ale důmyslná strategie mozku, jak zvládat obrovské množství informací a emocí. Umožňuje nám učit se nové věci, měnit názory, odpouštět i přežít.

Nové poznatky ukazují, že zapomínání je stejně důležité jako pamatování – a že bychom se ho měli přestat bát. Někdy totiž to, co jsme zapomněli, pomohlo utvořit to, kým jsme.