Darwin v polovině devatenáctého století sbíral důkazy ke své teorii přirozeného výběru – procesu, který potlačuje, nebo zvýhodňuje některé jedince a je hnacím motorem evoluce.  

Přitom si povšiml u zvířat některých prvků, které neodpovídaly jeho teorii. Patřily mezi ně nepraktické parohy jelenů, anebo ocasy pávů, které by podle ní své nositele měly znevýhodňovat v evoluci. Ale oni se přesto rozmnožovali a tyto své ozdoby předávali dalším pokolením.

Páv je nepraktický, ale sexy

Zejména ocas páva je křiklavým příkladem nepraktické ozdoby, která nositele dělá zranitelným. Ocasní pera se vyvinula do bizarní podoby – jsou větší než samotné tělo.

Taková ozdoba svému majiteli ztrpčuje život – je těžká, její údržba vyžaduje hodně námahy a z ptáka dělá snadnou kořist predátora.

Jak tedy takoví marnivci mohou obstát a rozmnožovat se? Proč nebyli vytlačeni praktičtějšími typy samců s malými ocasními pery?

Darwin to vysvětlil pohlavním výběrem. Dlouhá barevná pera se prostě samicím líbí a jejich nositelé jsou pro ně přitažliví. V tom měl Darwin pravdu.

Přírodovědec si však také myslel, že takové rysy, jakým je paví ocas, vystupují do popředí tam, kde je víc samců než samic. Usuzoval, že samec s méně dostupnými samicemi musí tvrději pracovat, aby si jednu z nich zajistil jako partnerku, a že tato soutěž pohání pohlavní výběr.

Nejintenzivnější soutěž má zkrátka podle Darwina mezi samci nastat, když je nedostatek samic.

Vítěz bere vše

Výzkum maďarských a britských vědců, publikovaný v žurnálu Evolution, však dospěl k závěru, že tato teorie není správná, protože pohlavní výběr je systém, který se řídí zásadou „vítěz bere vše“.

Výzkumníci analyzovali vztahy 462 různých druhů savců, plazů a ptáků a zjišťovali rozdíly v poměru samců a samic i hlavní znaky, které zajištují přitažlivost vůči opačnému pohlaví.

Samicím rypouše sloního imponují velcí samci. Rozdíly ve velikosti obou pohlaví u tohoto druhu jsou proto značné | zdroj: Profimedia

Data naznačují, že rysy zajišťující přitažlivost jsou důležitější při přebytku opačného pohlaví, nikoli jeho nedostatku.

Výzkumníci ale upozorňují, že jejich závěry nezpochybňují Darwinovu teorii přirozeného výběru a svůj poznatek vysvětlují tím, že měli k výzkumu rozsáhlejší data populací různých druhů než Darwin.

Samci a samice. Koho je víc?

Vědci také studovali příčiny nerovnoměrného zastoupení samců a samic u některých druhů.

Některé druhy této nerovnováhy lze vysvětlit odlišnou délkou života, což vidíme také u lidí – ženy se dožívají vyššího věku. Totéž platí třeba u lvů a kosatek, kde se samice dožívají až o polovinu vyššího věku než samci.

Roli v délce života mohou hrát i preference predátorů. Afričtí lvi například zabijí sedmkrát víc bůvolích samců než samic, protože samci tohoto druhu se často potulují sami, zatímco samice neopouštějí stádo.

Rovněž platí, že samice mají odlišnou náchylnost vůči parazitům a patogenům, a mnohdy i jinou životní „roli“. Například samci australských mravenečníků promptně umírají po období páření.

Nelze však říct, že celkově by nějakého biologického pohlaví bylo na Zemi více než jiného. Například u ptáků najdeme výrazně větší zastoupení samců než samic, u mravenečníků to je však naopak. To vše vytváří barvitě odlišné metody soupeření o to, kdo skutečně dostane šanci vytvořit potomstvo. Ten, kdo vyhraje, pak předává dál své geny.

Často přitom platí zmíněná zásada Vítěz bere vše - The Winner Takes it All.