A jsou to paradoxně supernovy, likvidující své bezprostřední kosmické okolí, komu vděčíme za život. Nebýt těchto obřích výbuchů, ke kterým ve vesmíru dochází v podstatě neustále, neexistovaly by složitější prvky jako například vápník. Ano, vápník ve vašich kostech byl původně součástí hvězdy, která ho stvořila přeměnou z lehčího prvku na těžší!

Zatímco v astronomickém měřítku jsou supernovy běžným dějem, přímo v konkrétních galaxiích dojde k podobnému výbuchu jednou za stovky let. V Mléčné dráze se tak naposledy stalo v časech Johannese Keplera: roku 1604 explodovala v souhvězdí Hadonoše hvězda, které dnes říkáme Keplerova. Světlo jejího ničivého skonu už k Zemi dorazilo, ale za ním budou následovat i další, pomalejší stopy – prvky, rozmetané původním výbuchem.

Pozůstatek Keplerovy supernovy, jak ho pozorujeme dnes | zdroj: NASA

Jedním takovým je i plutonium-244, vytrvalostní šampion mezi izotopy plutonia: jeho poločas rozpadu je 81 milionů let. Vzhledem k tomu, že Země je stará přes čtyři miliardy let, musí mít plutonium-244, které na jejím povrchu nacházíme, kosmický původ. A tady už se dostáváme k chytáku, který překvapil astrofyziky. V prachu na mořském dně, kde se v průběhu let usazuje i prach mezihvězdný, byla objevena podstatně nižší koncentrace těžkých prvků jako je výše zmíněné plutonium-244.

Po analýze sedimentů z poklidného místa na dně Pacifiku se ukázalo, že tohoto z vesmíru pocházejícího prvku je v nich obsaženo stokrát méně, než by dosvadní teorie o supernovách předpokládaly. Co si z takového zjištění odnést?

Nejpravděpodobnější vysvětlení říká, že vznik některých těžkých prvků bude vzácnějším jevem a nevystačí s „obyčejnou“ supernovou. Abyste získali plutonium-244 a jemu podobné, budete bohužel potřebovat nikoli jednu, ale rovnou dvě hvězdy – a to dokonce neutronové. Pak už stačí s nimi jen pořádně křísnout a voilà, máte prvek, který v pozemských mořích plní roli svědka dávných hvězdných výbuchů.