I když dnes stále ještě Parkinsona neumíme léčit, umíme alespoň potlačovat jeho příznaky – a to je vzhledem k charakteru nemoci do určité míry také užitečné. Odborně se této praktice říká Hloubková mozková stimulace (Deep brain stimulation, DBS) a spočívá v průtoku velmi slabého (prakticky neznatelného) elektrického proudu mozkem.

Přesné fungování této (dekádu staré) metody ještě není přesně pochopeno, víme však, že pacientům umí zkvalitnit život – a možná nejen pro tento druh choroby. S dobrými výsledky se zkoumá také využití DBS pro pacienty s Alzheimerem, epilepsií či dokonce OCD problémy.

"Kardiostimulátor" pro mozek

Představa "elektrošoků" jako formy léčby možná některým vyvolá spíše představy praktik Dr. Frankensteina – faktem ovšem je, že žádoucí míra elektrické stimulace se už po půlstoletí s úspěchem využívá v péči o srdce. Právě proto se ostatně hloubkové mozkové stimulaci elektrickým proudem popularizačně přezdívá "kardiostimulátor pro mozek".

Bohužel, ani tato idea není neprůstřelná. Pomineme-li problémy s možnou infekcí či změnami chování, již samotný zákrok je pro mnohé pacienty argumentem pro zdržení se DBS. Vzhledem k charakteru zákroku totiž pacient musí být při plném vědomí – bez jeho zpětných reakcí si totiž chirurg nemůže být jistý, že implantované elektrody budou mít kýžený efekt na správnou část mozku. Pokud by přitom kýžené mozkové centrum minuli, operace by se musela opakovat.

Právě tato frustrující skutečnost řadu pacientů od zákroku poněkud odrazuje – a zvyšuje i náročnost vykonání operace pro personál samotný. To pak zpětně snižuje počet možných zákroků a možných pacientů, jimž může DBS pomoct. Nová studie však objevila způsob, kterým by bylo možné pacientovy reakce nahradit.

Naváděcí signál

Tým pod vedením doktora Nicolase Sinclaira z australského Bionics Institute a Melbournské univerzity pro svůj výzkum provedl implantaci elektrod pro DBS do mozku 19 pacientů – 14 z nich trpělo Parkinsonovou chorobou, pět dalších pak esenciálním třesem, který často Parkinsona doprovázející. V průběhu operace, probíhající samozřejmě při plném vědomí pacientů, však Singlairův tým zároveň nahrával veškerou mozkovou aktivitu.

Zaměřili se přitom na část mozku známou jako subtalamické jádro – ta je spojována jak se symptomy Parkinsona, tak i s oblastí, na níž hloubková mozková stimulace působí. Ze záznamu mozkové aktivity vyplynulo, že subtalamické jádro disponuje specifickým odlišným signálem mozkové aktivity, který může zároveň sloužit jako "naváděcí signál" nahrazující lidskou odezvu při plném vědomí.

Jinými slovy, jeho sledováním by chirurgové mohli DBS elektrody implantovat i při narkóze.

"Doposud jsme měli k dispozici jenom slabé, absolutně nepatrné signály," řekl pro kanál ABC jeden z autorů studie, neurolog Wesley Thevathasan, "Ale signál, který jsme našli, je o mnoho řádů silnější. Je proto ideálním ukazatelem toho, kde během operace jsme a jak implantát funguje." 

Metodu bude třeba ještě ověřit na větším vzorku pacientů, operace v umělém spánku by však výrazně zjednodušila masovější zavádění DBS do praxe. S růstem DBS by pak mohl souviset i vývoj nových technologií na stejné bázi – budoucí elektrody využívající nanotechnologií a adaptivních možností pro pružnější reakci. Aplikace takových udělátek by již sahala dalece za možnosti "pouhé" hloubkové mozkové stimulace a nabízela užití i pro pacienty s umělými končetinami.

Studie vyšla v Annals of Neurology.