Palčivým archeologickým problémem je, jak vznikla Velká Sfinga: zda byla vytesána z čistého skalního podloží nebo zda v krajině existoval přírodní útvar, který stačilo dopracovat. Nová studie New York University (NYU) navrhuje, že vítr a abrazivní účinky mohly dlouhodobě modelovat vrstvy horniny tak, že vznikl tvar připomínající sedící lva se znaky sfingy.

Experimentální tým pod vedením Leifa Ristropha připravil v laboratoři modely z měkké hlíny, do nichž vložil tvrdší jádra, a poté simuloval proudění vzduchu pomocí rychle tekoucí vody — analogie větrné eroze. Výsledek? Modely se postupně formovaly do obrysů, které připomínají hlavu, trup, podříznutý krk i tlapky — tedy rysy, které známe ze Sfingy. Podobné tvary se v přírodě vyskytují jako yardangs — skalní útvary vyhloubené větrem, které připomínají zvířecí postavy.

Tato hypotéza podporuje starší návrhy, například geologa Farouka El-Baze, podle kterého mohlo být jádro Sfingy původně přirozeným útvarem, který Egypťané následně sochařsky dopracovali. V článku z Archaeology Magazine autoři uvádějí, že nové experimenty dávají této myšlence technologický smysl: formy připomínající zvířata vznikají, když proud větru nebo eroze obchází méně erodovatelné části materiálu.

Ristroph v tiskových prohlášeních upozorňuje, že modely ukazují, jak „nečekaně sfingové tvary vznikají“ kolem tvrdších jader, která se opírají proti eroznímu tlaku a zůstávají jako výčnělky. Je však třeba zdůraznit: experimenty zatím nenahrazují archeologické a geologické důkazy z terénu — i autoři připouštějí, že lidská rukodělná úprava zůstává silnou možností.

Ve světle této hypotézy nabývá významu analýza půdních vrstev, zvětrávání, geologické mapy a porovnání erozních vzorců ve starověkých pískovcových útvarech v Egyptě. Někteří egyptologové jsou k novému přístupu opatrní. Například Dr. Kathryn Bard z Boston University uvádí, že zatímco experiment je technicky elegantní, rozdíly mezi modely a reálnými podmínkami (struktura horniny, historie klimatu, lidská práce) nelze podcenit.

Kritika se opírá také o tradiční archeologii sfingy a její spojení s pyramidou Chafreho. Mnozí odborníci věří, že Sfinga byla vytesána v době 4. dynastie jako součást komplexu pyramid v Gíze, a to pravděpodobně pro faraóna Chafreho (nebo jeho okolí). Faktem je, že neexistuje žádný současný nápis, který by explicitně spojoval Sfingu s Chafrem, ale archeologické a stavební vazby podporují toto spojení.

Pokud by přírodní formování hrálo roli, neznamená to, že Sfinga není dílem lidské civilizace — spíše to znamená, že stavitel mohl využít a adaptovat již existující strukturu, zkráceně „sochaření přírody“. Takový přístup by snížil objem práce, technické nároky a materiálový odpad.

Význam této studie však přesahuje pouze Sfingu samotnou. Pokud mechanizmus „erosivního tvarování + dopracování člověkem“ platí, mohl by se vztahovat i na další starověké monumenty po světě — např. skalní reliéfy, megality či kamenné formace údajně spjaté s kulturou.

Další výzkum by měl zahrnovat geochemické vzorky z různých částí Sfingy (materiály s různou odolností), stratigrafii okolního masivu, fotogrammetrii erozních rýh a srovnávací modelování jiných erodovaných útvarů. Veřejnost i odborníci budou bedlivě sledovat, zda analýzy hornin a vrstvy odhalí stopy po lidském opracování skrytém pod vrstvou přírodní eroze.

Konečné potvrzení nebo vyvrácení této hypotézy bude záležet na kombinaci metod: geologie, archeologie, experimentální fyziky a modelování klimatu. Pokud hypotéza obstojí, přepíše se pohled na hranici mezi přírodními a kulturními tvary ve starověkém umění.

Nová laboratoř v NYU přinesla fascinující teorii, že Velká sfinga možná začala jako přírodní útvar, kterému lidé vtiskli osobitou podobu. Tvarování větrem a tvrdší jádra mohly fungovat jako sochařské „šablony“, které lidský umělec jen doplnil. Ať už se pravda ukáže jakkoli, tento výzkum podněcuje přehodnocení, jaké role hraje příroda při vzniku monumentů, které dodnes ohromují svět.