Přelom druhohor a třetihor však nebyl jediným ani největším obdobím hromadného vymírání. Nejvíce měl pozemský život na kahánku koncem permu před zhruba 250 miliony let, kdy vymřelo možná až 95 procent suchozemských druhů. Od vzniku mnohobuněčných živočichů ale proběhlo opravdu velkých vymírání nejméně pět.

Kromě "velké pětky" ovšem Země zažila celou řadu větších nebo menších krizí. Když se na průběh intenzity vymírání podívali v osmdesátých letech paleontologové, hned si všimli nápadné pravidelnosti. Největších hodnot dosahovalo vymírání každých 27 milionů let.

Záhadná perioda se záhy potvrdila i ve statistické analýze a od té doby ji podpořila řada dalších nezávislých výzkumů. V průběhu času navíc badatelé popsali i další pravidelnosti, jako velmi spolehlivý se ukázal zejména cyklus dlouhý 62 milionů let.

První a nejjistější periodu 27 milionů let se pokoušely vysvětlit desítky teorií od hypotetických změn intenzity kosmického záření, zářivosti slunce či sklonu zemské osy až po periodické zvyšování zranitelnosti ekosystémů. P

ostupem času se dostaly do popředí tři hlavní koncepty. Teorie Nemesis předpokládala, že Slunce může být dvojhvězdou. Její malý, dosud neobjevený, souputník, hvězda Nemesis, se měl každých 27 milionů let ke Slunci přiblížit a vychýlit z oběžných drah roje komet obklopující Sluneční soustavu v tzv. Oortově oblaku nebo bližším Kuiperově pásu.

Některé z nich mohly zamířit do centra Sluneční soustavy, v jejich cestě se mohla ocitnout Země a vymírání bylo na světě. Jako největší problém této teorie se paradoxně ukázala úžasná přesnost naměřené periodicity. Ta se mezi jednotlivými vrcholy lišila maximálně o 10 procent.

Doba oběhu Nemesis by se však měla už za pouhou polovinu sledovaného období prodloužit vlivem okolních kosmických těles nejméně o 20 procent. Poslední úder zasadila teorii moderní pozorování citlivými teleskopy, která jsou s to odhalit i případného drobného červeného trpaslíka.

Žádná Nemesis se však nenašla. O nic lépe neobstála ani konkurenční teorie periodického průchodu rovinou Galaxie, ve které měla komety odchýlit změna souhrnného gravitačního působení na naši soustavu. Jak ukazují modely, tyto průchody nastávají spíše s periodou 35 milionů let a navíc není jasné, zda by vůbec mohly mít takový efekt.

Podle poslední teorie měly spršky komet spouštět periodické průlety dosud neobjevené planety s extrémně dlouhou oběžnou drahou. Zprvu se nezdála příliš pravděpodobnou. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se za oběžnou drahou Neptunu měla skrývat nějaká větší planeta, která by podle odhadů musela dosahovat hmotnosti několika Zemí. Navíc nebylo jasné, jak by se na tak dlouhou oběžnou dráhu podobná planeta mohla dostat.

Všechno změnil matematický model publikovaný na počátku roku 2016, který se důmyslným způsobem pokusil vysvětlit zvláštnosti drah různě hmotných těles obíhajících za Neptunem. Ty mají podle autorů studie vlastnosti, které lze nejlépe vysvětlit přítomností dosud neobjevené relativně hmotné planety na oběžné dráze o poloměru několiksetkrát větším než má Země.

S tím se ale nespokojil americký astrofyzik Daniel Whitmire, který v nedávno publikovaném článku zašel ještě dál. Spočítal a následně namodeloval působení hypotetické deváté planety o různých představitelných hmotnostech a oběžných drahách na její okolí. Došel k závěru, že by tato planeta, pokud skutečně existuje, mohla spouštět nálety komet s periodou 27 milionů let. Záleží samozřejmě na kombinaci vstupních parametrů, na rozdíl od Nemesis ale její roli v hromadných vymíráních nemůžeme vyloučit.

S realitou je navíc slučitelný i model se dvěma hmotnými planetami na vzdálených drahách, který by mohl produkovat také delší dvaašedesátimilionovou pravidelnost. Za určitého nastavení parametrů by ale obě periody mohla způsobovat jediná neznámá planeta v interakci s ostatními planetami sluneční Soustavy. Nezbývá tak než hledat…