Povrch rudé planety tvoří ledová poušť, která je kvůli velice tenké atmosféře a slabému magnetickému poli téměř bez přestání bičována intenzivním zářením.

Tekutá voda se vyskytuje jen vzácně a velmi krátce, teploty se jen vzácně vyšplhají nad bod mrazu. Přesto se podle mnoha přímých i nepřímých důkazů zdá, že Mars nebyl vždy takto nehostinným prostředím. V prvních stovkách milionů let své existence zřejmě oplýval tekutými oceány a poměrně hustou atmosférou a ke vzniku života nemusel být o nic méně příhodný než Země.

Jenže potom se něco zvrtlo.

Právě na otázku, co se ve vývoji rudé planety přihodilo, se pokouší nalézt sonda MAVEN na oběžné dráze Marsu. Zaměřuje se zejména na studium atmosféry, její dynamiky a interakcí se slunečním zářením a vesmírným prostorem obecně. Analýza nashromážděných dat ukazuje, že v přeměně Marsu na promrzlou pustinu zřejmě sehrály hlavní roli dva faktory – ztráta magnetického pole a následné "odfouknutí" atmosféry slunečními větry.

Rudá planeta v prvních stovkách milionů let své existence bezpochyby oplývala magnetickým polem, které mj. odklánělo většinu vysokoenergetických částic vyvržených ze slunce, podobně, jako tomu činí u Země v současné době.

Dodnes jsou zbytky nejstarších hornin na povrchu Marsu zmagnetizované. Kvůli malé velikosti planety, nebo nárazu velkého tělesa, které přetavilo povrch a na nějakou dobu zamezilo odvádění tepla z hlubších vrstev, se ovšem tekuté jádro Marsu zastavilo a magnetické pole kleslo na minimum.

Podobná událost by zřejmě byla zničující i dnes – například na Zemi by pravděpodobně vedla k fatálnímu vymírání, nehledě na ubývání atmosféry s každým výraznějším výronem vysokoenergetických částic ze slunce. Tento jev mohla sonda MAVEN pozorovat doslova z první ruky po silné sluneční erupci letos v březnu roku. V raných fázích vývoje Sluneční soustavy byla ovšem situace ještě daleko horší.

Rané slunce sice zářilo méně intenzivně, ale zato se na něm odehrávaly daleko bouřlivější a častější výrony částic. Jeden poryv slunečního větru následoval za druhým a nechráněná marsovská atmosféra byla relativně rychle "odfouknuta" do meziplanetárního prostoru.

Celému procesu napomohlo i míšení jednotlivých atmosférických vrstev. Snižující se tlak nebyl schopný udržet větší plochy tekuté vody, slábnoucí skleníkový efekt nedokázal planetu zahřát a ta nastartovala neodvratnou cestu k modernímu bezútěšnému stavu. Dnes jí zbyla jen tenká atmosférická slupka sestávající převážně z oxidu uhličitého s malou příměsí dusíku a dalších plynů.