Šance na zahlédnutí modro-oranžového ptáka byly mizivé. Ve volné přírodě byl naposledy pozorovaný v polovině minulého století a v muzejních sbírkách lze najít jen tři exempláře, nejmladší z nich je z 50. let, ve všech případech jde navíc o samice. O samcích toho ornitologové příliš nevědí. Když se mu proto podařilo jednoho konečně odchytit, rozhodl se ho Filardi v zájmu vědy "zařadit do ornitologické sbírky".

Diskusi o tom, zda byl takový krok nutný, rozdmýchal článek na odborném serveru Audubon. Filardi se v něm brání, že od místních obyvatel věděl, že nejde o až tak vzácného opeřence, jen je problém některého přímo zahlédnout. I proto nemohl odchyt jednoho jedince ohrozit celou populaci a splňoval etické zásady terénních biologů. 

"Strávil jsem spoustu času hledáním a studiem. Viděl jsem, jak celé populace ptáků mizí kvůli neřízené těžbě dřeva. Z vlastní zkušenosti proto vím, jak se postupně některé exempláře v muzeích mění jen ve vzpomínky a v důkazy o jejich vyhynutí," uvedl Filardi. 

Filardiho se v otevřeném dopise zastala více než stovka biologů, kteří upozornili na to, jak je podobný "sběr vzorků" důležitý. Pokud je druh vzácný nebo není k dispozici dostatek kvalitních muzejních exemplářů, je utracení a následná studie nejlepším způsobem, jak se o životě druhu dozvědět co nejvíce a pomoci tak k jeho ochraně.

Ne všichni s takovýmto postupem ale souhlasí. "Samozřejmě, že zabití takto pozoruhodného živočicha lze jen stěží obhájit 'sběrem'," řekl například listu Huffington Post emeritní profesor ekologie a evoluční biologie na Coloradské univerzitě.