Klamání je ovšem v přírodě rozšířenější a rozhodně se neomezuje jen na výstražná zbarvení. Některé tělní kresby, jako třeba oka motýlů, mají za úkol vyděsit potenciálního útočníka. Určité vizuální prvky živých organismů ale dodnes zůstávají záhadou. Jen o vysvětlení zebřích pruhů a jejich druhových odlišností se například dodnes pokoušely desítky hypotéz. Podobně je na tom nápadné podélné pruhování některých plazů.

Z dálky zářící kontrastní pruhy, kterými se může chlubit třeba scink pruhovaný, totiž na první pohled moc smysl nedávají. Místo, aby pomohly svému nositeli splynout s prostředím, na něj naopak upozorňují jako odrazky na kole. Tyto pruhované ještěrky navíc nejsou jedovaté ani svým zbarvením nějaký nebezpečný druh nenapodobují. Pokud jsou tedy jejich vzory mířené proti predátorům, musí mít klamavou roli.

Skutečně bylo navrženo, že kontrastní vzory mohou při rychlém pohybu útočníky mást, takže se jejich majitelům spíše podaří uniknout. Proč jsou ale ještěři a hadi zrovna podélně pruhovaní? A proč se jejich vzory nezřídka omezují jen na přední polovinu těla? Nesouvisí to nějak s odlomitelným dorůstajícím ocasem?

Dvojice indických biologů přišla se zajímavou hypotézou. Možná, že mají pruhy v přední části těla útočníky falešně přesvědčit o pomalejším pohybu kořisti, takže vystartují příliš pozdě a zakousnou se do postradatelného ocasu.

Tuto novou hypotézu se biologové rozhodli otestovat opravdu originálním způsobem – pomocí počítačové hry na dotykovém monitoru. Dobrovolníky posadili k počítači a po monitoru nechali „běhat“ asi třícentimetrové "ještěrky" – obdélníky s různými černobílými vzory. Některé byly pruhované v přední části, jiné v zadní, a ještě další byly z poloviny nebo úplně pokryté nepravidelnými skvrnami. Hráči měli za úkol ještěrky "lovit".

Jinými slovy, pokoušeli se je na dotykovém displeji zasáhnout. Ideální trefa mířila do přední nebo střední části těla, protože jen tak byl úlovek zcela jistý. Lidé jistě nejsou v přírodě hlavními ještěřími predátory. Lidské zrakové vlastnosti a fungování našeho mozku se ale od ostatních obratlovců v tomto ohledu příliš neliší.

Digitální ještěrky s pruhy v přední části těla byly prokazatelně zasaženy do kritických míst méně často než "flekatí" jedinci. Významnou roli hrálo i pořadí, ve kterém se ještěrky účastníkům studie ukázaly. Pokud na ně jako první vyběhla ještěrka s pruhy v přední části těla, tak byli méně úspěšní v zásazích do přední a střední části těla také u následujícího kontrolního jedince s odlišným zbarvením.

Očividně je první ještěrka nějak zmátla. Opačné pořadí ještěrek totiž podobný vliv nemělo. Celkově ovšem platilo, že byla druhá prezentovaná ještěrka zasahována častěji než první. Zvláště když šlo o kontrolního skvrnitého jedince.

Čistě pro ověření zásadní role předního pruhování nasadili v následujícím experimentu výzkumníci proti skvrnitým jedincům ještěrky s pruhy v zadní části těla. Žádný z předchozích efektů se u nich podle očekávání neprojevil. Ve třetím pokusu badatelé ověřili, jestli to jsou právě pruhy, co svádí hráče k ťuknutí spíše na zadní část těla ještěrek. Nasadili tedy digitální ještěrky s předními pruhy oproti kontrolním jedincům s kontrastními skvrnami na stejných místech.

I v tomto případě byli pruhovaní jedinci úspěšnější. Kritických zásahů do přední či střední části těla dostali méně. Určitou ochrannou roli ale vykázala i skvrnitost. Skvrnitá ještěrka byla navíc zasahována daleko častěji než pruhovaná, pokud na hráče vyjela po jedinci s pruhy v přední části těla.

Lidští hráči byli pruhy v přední části těla očividně zmatení, přesně jak indická hypotéza očekávala. Co ale může ono zmatení vyvolávat? V posledním experimentu nechali výzkumníci probíhat obrazovkou digitální ještěrky s různými vzory. Po jedinci s určitým vzorem vždy následoval další, přičemž účastníci měli ohodnotit jeho rychlost jako větší nebo menší v porovnání s tím prvním. Výzkumníci jeho rychlost při jednotlivých proběhnutích snižovali nebo zvyšovali, dokud podle účastníků neběžely obě ještěrky stejně rychle.

Pruhy v přední části vedly ve všech případech ke značnému snížení vnímané rychlosti příslušných ještěrek. Není se tak čemu divit, že je účastníci zasáhli spíš do ocasu než do hlavy či do těla – prostě je chybně považovali za daleko pomalejší. Ještěrům tak kromě odlomitelného ocasu prokazatelně chrání život i důmyslný optický klam.