Mezi nejznámější způsoby, jak se rakovina může přenést, patří kousání tasmánských čertů, které by bez zásahu člověka zřejmě tento druh dovedly na pokraj záhuby. Bez zajímavosti ale není ani pohlavně přenosná rakovina psů.

V obou případech jsou rakovinné buňky potomky dávných případů zhoubných mutací, které tak vlastně učinily své nositele nesmrtelnými. Pravda, pouze ve formě parazitické entity – nic není zadarmo. Až donedávna se ovšem mělo za to, že volně přenosné rakoviny mohou nakazit pouze jedince druhu, u kterého daná rakovinná linie vznikla.

Případy, jako třeba přenos rakovinných buněk z parazita na člověka s narušenou imunitou, byly pokládány za naprosté výjimky, ke kterým v přírodě téměř nedochází.

Učebnice budou ale zřejmě přepisovat mlži. Nejen, že se mezi nimi volně přenosné rakoviny vyskytují velmi často, ale navíc mohou přeskakovat mezi jejich různými druhy.

Mlži s rakovinou

Pro malakology, vědci, kteří se zabývají studiem měkkýšů, není žádným překvapením, že mlži často trpí rakovinami krevních buněk ne nepodobnými lidské leukémii. Některé typy těchto rakovin jsou si navíc z genetického pohledu podobné jako vejce vejci. Různé mlží rakovinné linie tak už nějaký čas figurovaly na seznamech kandidátů pro možné volně přenosné rakoviny. Právě na jejich výzkum se zaměřil tým amerických a evropských biologů.

Vědci nejprve přezkoumali několik desítek slávek druhu Mytilus trossulus. Dva jedinci byli krevní rakovinou doslova promoření. Výzkumníci odebrali vzorky zhoubných buněk i zdravých tkání a porovnali je s materiálem ze zdravých mušlí. Z genetického hlediska se rakovinné buňky dvou nakažených jedinců neshodovaly s jejich zbývajícími tkáněmi. Sobě navzájem se ovšem podobaly téměř k nerozeznání. Prokazatelně tedy šlo o volně přenosnou rakovinu. Tyto výsledky potvrdil i následný rozsáhlejší průzkum slávek z okolí ostrova Vancouver.

Podobně rozšířené jsou i rakoviny srdcovek jedlých a zaděnek druhu Venerupis aurea. Mezi srdcovkami se výzkumníkům podařilo nalézt rovnou dvě buněčně i geneticky odlišné linie přenosných rakovin, které s největší pravděpodobností vznikly nezávisle na sobě. Buňky jedné z rakovinných linií byly dokonce z genetického hlediska příbuznější některým zdravým srdcovkám než buňkám druhé přenosné rakoviny.

Z druhu na druh

Největší překvapení ale přinesl výzkum zaděnek. V jejich populaci se rovněž vyskytovala volně přenosná rakovina. Její buňky si byly z genetického hlediska příbuzné a podobně jako v předchozích případech byly odlišné od ostatních buněk nakažených jedinců. Tento rozdíl ovšem dosahoval takových hodnot, že nemohly pocházet ani ze stejného druhu!

Po důkladném průzkumu se biologům podařilo určit jako druh, kde přenosná rakovina vznikla, příbuznou zaděnku Venerupis corrugata. Ta opravdu žije na podobných místech jako studovaný druh a mohla tak na něj „svou“ rakovinu přenést. Aby ale nebyl všem překvapením konec, u svého původního druhu se tato rakovina dnes vůbec nevyskytuje. Nelze tak vyloučit, že byla pro jedince Venerupis corrugata tak smrtící, že přežili jen jedinci k její nákaze imunní. Rakovina si musela najít nového hostitele, stejně jako jakýkoli jiný parazitický organismus.

Rozšíření volně přenosných rakovin mezi mlži v každém případě naznačuje, že tyto nezvyklé parazitické entity mohou být přinejmenším ve vodním prostředí častější, než kdokoli očekával. Nelze tak vyloučit, že hrají i důležitou evoluční úlohu.