Z místa svého přirozeného výskytu v mokřinách Severní a Jižní Karolíny se tak rozšířila do mnoha skleníků a na mnoho okenních parapetů po celém světě. Mucholapce se věnoval dokonce i Charles Darwin, který prozkoumal její schopnosti a odhalil některá z prvních tajemství.

Vznik jejích pastí a dalších přizpůsobení k lovu a trávení drobných organismů ovšem donedávna zůstával hájemstvím hypotéz a divokých spekulací. Opona tajemství se ale pomalu začíná odsouvat a mucholapka se odhaluje v plné kráse.

Masožravost se u rostlin nezávisle vyvinula nejméně šestkrát, a to vždy jako prostředek k přežití na málo výživných půdách. I tak se ale mezi nimi jedná o poměrně výjimečnou životní strategii, kterou si obvykle spojujeme spíše s živočichy.

Různé způsoby chytání drobných organismů jsou neméně různorodé – zahrnují kluzké kalichy, lepkavé výměšky i výše zmíněné nášlapné pasti. Mucholapka podivná spadá s několika dalšími masožravými liniemi mezi hvozdíkotvaré rostliny. Podle všeho je z nich ale nejodvozenější a dost možná nejvíce přizpůsobená masožravému stylu života.

Nedávné objevy mimo jiné ukázaly, že mucholapka umí počítat. Když se některého z citlivých chloupků na její pasti dotkne hmyz poprvé, rostlina nijak nereaguje. Jen se přepne do pohotovostního módu, ve kterém vydrží asi dvacet sekund. Pokud v tomto časovém intervalu něco podráždí senzor na stejné pasti i podruhé, past nemilosrdně sklapne.

Masožravá rostlina se tak dokáže elegantně vyhnout zbytečnému aktivování pasti při každém poryvu větru nebo dopadu zrnka prachu. Mucholapka navíc počítá i dál. Podle toho, jak moc se uvězněný hmyz v pasti mele a kolika citlivých chloupků se dotkne, na tak velkou kořist se rostlina připraví. Stiskne past ještě silněji a začne připravovat příslušné množství vhodně koncentrovaných trávicích šťáv.

Tým německých biologů se rozhodl prozkoumat mucholapku do ještě větší hloubky. Pomocí molekulárně-biologických technik zmapoval, jaké geny jsou mucholapkou hojně nebo výlučně používané v pastech oproti zbytku těla. Molekulárně-biologické techniky se totiž stejně dobře hodí na čtení celých genomů nebo jejich vyhledávání v prostředí, jako na studium toho, jaké geny se v jakých tkáních hojně přepisují na bílkoviny.

Biologům se tak podařilo zjistit, že fotosyntetizující části pastí se co do přepisovaných genů příliš neliší od standardních listů, konkrétně jejich řapíků. I tento na první pohled nezajímavý výsledek ale má svou váhu, protože jde o jeden z mála důkazů, že se pasti nejspíše vyvinuly z listů.

Daleko zajímavější výsledky ale přinesla analýza drobných žlázek roztroušených na povrchu pastí. Tyto žlázy, které slouží k vylučování trávicích látek, byly z hlediska přepisovaných genů nejpodobnější kořenům. To neznamená, že se z kořenů vyvinuly, ale zcela jistě s nimi mají společnou schopnost intenzivně vytvářet a vypouštět chemické látky a přijímat živiny.

Ještě výrazněji se výjimečnost žláz projevila po vydráždění hmyzem nebo experimentátorem. Ve sklapnutých pastech se naplno rozjely geny spojené s přijímáním a transportem chemických látek, případně signalizací. Mucholapka navíc dokáže odhadnout, co chytila.

Množství a poměry vylučovaných látek sloužících k rozkladu proteinů nebo chitinových schránek hmyzu do určité míry souvisí s tím, co citlivé chloupky vydráždilo. Když biologové dráždili senzory chitinem, rostlina začala vytvářet mnohonásobně zvýšené množství látek určených k jeho rozkladu, past zůstala zavřená déle a trávení bylo důkladnější.

Kromě toho vedlo podráždění pasti ke spuštění genetických drah spojených s reakcí na stres, například okus rostlin býložravci. Stresové reakce kontroluje zejména rostlinný hormon kyselina jasmonová. Buňky jí začaly vytvářet větší množství a změnily se také její regulační účinky. Rovněž byly více přepisovány geny, jejichž produkty kontrolují kvalitu vytvořených bílkovin a množství nebezpečných volných radikálů.

Do třetice byly aktivnější geny zabraňující buněčné smrti, která normálně nastává, když je buňka moc poškozená. Celkový obrázek, který z toho plyne, naznačuje, že polapení a strávení hmyzu není pro rostlinné buňky a orgány nic lehkého a při vytváření reaktivních látek hrozí poškození i jim samotným.

Buněčné jevy doprovázející masožravost se každopádně velmi podobají následkům útoků býložravců nebo patogenů a není překvapivé, že na ně rostlina reaguje podobně. Odpovědi na stres jsou ovšem daleko starší než masožravost, a tak je téměř jisté, že se nejrůznější genetické dráhy spojené s lapáním a trávením hmyzu vyvinuly právě z nich.

Těžko odhadovat, jak se rostliny v různých situacích cítí. To, co rostlinám dříve přinášelo utrpení, však mucholapky spojily s pravděpodobně celkem příjemným příjmem potravy.