Jak lidstvo chladilo dřív, než existovala klimatizace

Letošní horké vlny si v Evropě vyžádaly zhruba pětadvacet tisíc obětí souvisejících s teplem a další vlny podle meteorologů teprve přijdou. Rozdíl mezi kontinenty přitom není jen otázka klimatu, ale i vybavenosti domácností. Zatímco klimatizaci má v USA zhruba devadesát procent domácností, v Evropě je to v průměru jen kolem pětiny a ve Spojeném království, které letos míří k rekordnímu počtu úmrtí spojených s vedrem, pouhých asi pět procent domácností. Elektrická klimatizace přitom existuje teprve od roku 1902 a dalších padesát let trvalo, než se stala cenově dostupnou pro širokou veřejnost. Před ní si lidé po celém světě museli poradit sami, a řešení, která vymysleli, byla často překvapivě důmyslná.

Jedním z nejstarších je perský yakhchāl, kupolovitá stavba z pouštních oblastí dnešního Íránu, která fungovala jako přírodní mrazák bez jediného zdroje elektřiny. Yakhchāly, staré až dva a půl tisíce let, kombinovaly tlustou izolovanou kupoli, podzemní jímku a takzvaný badgir, tedy věžovitý lapač větru, který sháněl proudící vzduch dolů k vodě nebo ledu a ochlazoval ho odpařováním. Výsledkem bylo, že uvnitř yakhchālu naměřili archeologové teploty kolem pěti až deseti stupňů Celsia i ve chvíli, kdy venku bylo přes čtyřicet. Íránské město Yazd, kde se dochovaly stovky těchto věží, si díky nim vysloužilo přezdívku město lapačů větru a v roce 2017 ho UNESCO zapsalo na seznam světového dědictví jako příklad chytrého využití omezených zdrojů v poušti.

Podobně vynalézaví byli i staří Římané, byť jejich přístup byl třídně rozdělený. Bohatší domácnosti si nechávaly vodou z akvaduktů protékat trubkami ve zdech, čímž ochlazovaly kámen i vzduch v místnosti, což je princip, který se v podobě takzvaného sálavého chlazení používá v Evropě dodnes. Obyčejní Římané se chodili ochlazovat do veřejných lázní, kde po horké lázni caldariu následoval studený bazén frigidarium. Sníh a led se do Říma vozily na oslech z hor a prodávaly se ve speciálních obchodech se sněhem, přičemž led usazený na dně jámy byl dražší než sníh navrchu. Císař Elagabalus si prý nechal do zahrady své vily navézt celou uměle vytvořenou horu sněhu jen proto, aby se mohl v létě ochladit, a archeologové ve švýcarské Augustě Rauriké nedávno zkoumali hluboké římské šachty, které sloužily jako letní chladicí zásobníky pro potraviny plněné zimním sněhem a slámou.

V Egyptě se zase spoléhalo na jednodušší, ale stejně účinný trik. Lidé věšeli do oken vlhké rohože upletené z rákosu, takže se vzduch procházející jejich póry ochlazoval odpařováním vody, což je vlastně první historicky doložený příklad odpařovacího chlazení, na stejném principu jako dnešní evaporativní chladiče.

V Číně se přístup lišil ještě víc. Řemeslník a vynálezce Ding Chuan, který žil v době dynastie Chan zhruba dva tisíce let před naší dobou, sestrojil tři metry široký ruční rotační ventilátor se sedmi lopatkami, který dokázal ochladit celý sál jen díky síle jediného člověka otáčejícího klikou. O pět set let později dal císař Süan-cung z dynastie Tchang postavit takzvaný chladný sál, v němž se stejný princip rotačních ventilátorů spojil s vodními fontánami a poháněl ho už proud vody, čímž vznikl jeden z prvních funkčních systémů odpařovacího klimatizování v uzavřeném prostoru.

Ve věku páry a železnice se z ledu stala globální komodita. Obchod s ledem, který vznikl na začátku devatenáctého století, přepravoval obrovské kry vytěžené ze zamrzlých jezer v Severní Americe po celém světě, přičemž speciálně stavěné lodě vozily led přes oceán až do indické Kalkaty. Cesta byla ale neefektivní, led se přezdíval bílé zlato a jeho cena se v polovině devatenáctého století blížila desetinásobku ceny hovězího masa, protože zásilka během plavby do teplejších oblastí ztratila klidně dvě třetiny hmotnosti. Ani architektura nezůstávala pozadu. V horkých pásmech se stavěly domy s vysokými stropy a věžičkami, které fungovaly na principu komína a odváděly teplý vzduch vzhůru, zatímco obyvatelé přeplněných měst po celém světě si zvykli v létě spát na střechách nebo požárních schodištích, jen aby chytili aspoň závan větru.

Než se klimatizace dostala do domácností, prošla si nejdřív továrnami a sklady, kde se ukázalo, že chladnější vzduch zvyšuje produktivitu práce. Odtud se přesunula do kin a obchodních domů, které svou mrazivou nabídku hlasitě inzerovaly a lákaly tak zpocené davy dovnitř, což podle historiků přispělo i ke vzniku letních trháků, protože chlazená kina proměnila kdysi sezónní návštěvnost v celoroční zvyk. Teprve po druhé světové válce, s příchodem levnějších okenních jednotek, se klimatizace stala dostupnou pro běžné domácnosti, byť tempo a rozsah tohoto přechodu se zemi od země výrazně lišily, jak dokládá i dnešní propast mezi Amerikou a Evropou.

Dnešní situace tak před světem staví nepříjemné dilema. Horké vlny jsou čím dál nebezpečnější a bez chlazení místy životu nebezpečné, Mezinárodní energetická agentura přitom odhaduje, že do roku 2050 by mohly dvě třetiny domácností na světě vlastnit klimatizaci, ovšem současné klimatizační systémy jsou natolik energeticky náročné, že jejich masové rozšíření může dlouhodobě přispívat právě k tomu oteplování, před kterým mají chránit. Tisíce let staré věže, zdi a rákosové rohože tak dnešním inženýrům připomínají, že chlazení bez spotřeby elektřiny není nový nápad, ale spíš zapomenutá dovednost.