Vše se mělo změnit zhruba před dvěma a půl miliardami let, kdy došlo v relativně krátké době k okysličení oceánu a ovzduší na měřitelnou úroveň a změně prostředí z bezkyslíkatého na okysličené.

Za vším stály "obyčejné" sinice, zelené bakterie, které vynalezly fotosyntézu a pustily se do získávání energie ze slunečního záření, vody a oxidu uhličitého za vypouštění kyslíku. Geologické záznamy z předchozího období jsou však matoucí a protichůdné.

Přesné datování "velkého okysličení" je přitom zcela zásadní pro úvahy o rozvoji života na naší planetě.

Nelze pochybovat o tom, že se kyslík šířil nejprve lokálně, v blízkém okolí sinicových nárostů, a teprve později prostoupil oceánské a atmosférické masy.

Pro jakékoli úvahy o jeho šíření však až donedávna zoufale chyběly moderní srovnatelné příklady. Kyslík se dnes zkrátka nachází skoro všude, a kde není, tam zase většinou nebují nárosty sinic.

Mezinárodnímu týmu antarktických výzkumníků se však podařil kardinální objev. Na dně věčně zamrzlého jezera Fryxell objevil ostrůvky života doslova "zamrzlé v čase".

Pod zhruba pěti metry ledu se nachází oblast bohatě nasycená rozpuštěnými atmosférickými plyny. Přibližně v deseti metrech však přichází zlom, pod kterým není po kyslíku ani památky. Ještě o několik metrů hlouběji přitom proniká dostatek světla pro růst nenáročných sinic. Ty si v ostrůvkovitých nárostech vyrábějí přesně tolik kyslíku, kolik samy potřebují.

Na vrcholu léta, kdy do jezera proniká nejvíce záření, je ho dokonce tolik, že se šíří do okolí. Tam ovšem reaguje s rozpuštěným železem a manganem, které úspěšně brání jeho expanzi.

Stejně tak i na Zemi v dávné minulosti zřejmě sinice nejprve tvořily malé okysličené ostrůvky, které se rozrůstaly jen pomalu. Teprve když se z vody vysrážely všechny s kyslíkem reagující sloučeniny, otevřela se cesta k přeměně Země na modrou planetu.