Podobný experiment se téměř jistě udál. Newton byl, stejně jako řada dalších renesančních učenců, uhranut útvary, které dnes nazýváme chemickými zahrádkami. Fantaskní sraženiny chemických látek, které vznikají samoorganizací při rozpouštění solí různých kovů ve vhodných rozpouštědlech, opravdu vzdáleně připomínají rostoucí živé organismy.

Není bez zajímavosti, že jde o zmenšenou obdobu mořských kuřáků, komínovitých vývěrů chemikáliemi nasáklých podzemních vod na dně oceánů.

Pozdější generace si ovšem uvědomily, že samoorganizované útvary jsou podobné živým organismům jen velmi povrchně. Mohly podle nich sehrát svou roli při vzniku života a mohou nám pomoci pochopit některé jeho aspekty, ale přímou souvislost mezi nimi a živými organismy nenalezneme.

Podle výsledků výzkumu provedeného pod vedením odborníků z NASA je ale takový závěr možná až příliš unáhlený. Zdokumentovali, že na povrchu útvarů v chemických zahrádkách vzniká nezanedbatelné množství elektrické energie. Soli kovů, například železa nebo mědi, fungují jako příjemci elektronů v roztocích, které jich mají nadbytek.

Záhy se utvoří nerovnováha doprovázená vysrážením komínů či stromků, které od sebe dvě chemické látky oddělují. Elektrický proud několika miliampérů o napětí až okolo jednoho voltu potom vzniká kvůli příkrému rozdílu dvou prostředí na stěnách útvarů.

Různými variacemi na tento způsob získávají energii i buňky všech živých organismů. To by mohlo tyto útvary, spolu s přitažlivostí některých z nich pro základní stavební kameny buněk, řadit na centrální místo při vzniku pozemského života.