Název rovnodennost, latinsky equinox, což znamená rovná noc, vyvolává dojem, že noc a den na Zemi jsou 12 hodin dlouhé. Není to přesné. Pravda, 20. března se střed Slunce bude nacházet v rovině zemského rovníku, takže rovnoměrně osvětlí obě polokoule. Den a noc však rovnoměrné nebudou.

Ovzduší a optika nám prodlužují dny

Jarní rovnodennost je z pohledu geodetické astronomie okamžik, kdy se Slunce nachází v rovině zemského rovníku, takže jeho paprsky dopadají na Zemi kolmo k její ose, souběžně s průřezy zemských rovnoběžek. Pokud si ale pod pojmem rovnodennost představujeme to, co samotné slovo naznačuje, tedy stejně dlouhý den a noc (sluneční rovnodennost), pak tento okamžik nastává v našich zeměpisných šířkách o dva až tři dny dřív. Že vám to nikdo neřekl?

Pokud nevěříte, tak se podívejte na stránky, na nichž meteorologové podávají informace, kdy naše blahodárná hvězda vychází a zapadá – namátkou třeba (tady) naleznete aktuální sluneční kalendář.

Vidíte, že v pondělí na zeměpisné šířce Prahy trvá den 12 hodin a 8 minut. Den se délkou vyrovnal noci už v sobotu 18. března.

V pondělí by z pohledu pozemského pozorovatele nastala ‚sluneční rovnodennost‘ pouze tehdy, kdyby naše planeta postrádala atmosféru. V takovém případě by naše hvězda svítila na obloze jako pouhý bod. Potom by strávila polovinu své dráhy nad obzorem a polovinu pod ním.

Jenže do hry vstupují atmosféra a optika, jak upozorňuje web Time and Date. Sluneční paprsky se rozptylují na molekulách vzduchu, ledových krystalcích i prachových částicích. Navíc při průchodu paprsků atmosférou nastává refrakce, tedy lom světla.

Atmosféra má v důsledku tíhové síly působící na částice tvar soustředných slupek. Liší se hustotou a jejich střed leží ve středu Země. Když letí světelný paprsek z vesmíru do ovzduší, z prostředí opticky řidšího do prostředí opticky hustšího, láme se ke kolmici. A to zkresluje polohu naší hvězdy i jiných svítících objektů ve vesmíru.

Nejvíce je zkreslena poloha Slunce u horizontu, tedy obzoru, nejméně v blízkosti zenitu, což je bod na obloze, který leží přímo nad pozorovatelem.

Řez Země a její atmosféry na obrázku z roku 1846. Názorně ukazuje účinek refrakce na naše vnímání slunce. Znali ho už naši předkové. | zdroj: Profimedia

Vlivem refrakce sluneční kotouč vidíme při východu dřív, než se dostane nad obzor. Při západu ho zase můžeme pozorovat, ačkoli je už pod ním.

Svítání a soumrak zařizují ovzduší a optika

Východ a západ jsou kromě toho definovány jako časy, kdy je nad obzorem viditelný první bod Slunce, anebo poslední – nikoli střed slunečního disku. Ovzduší a optika nám proto dopřávají delší dny. V našich zeměpisných šířkách se prodlužuje den o osm až dvanáct minut. 

Den, kdy je na Zemi stejně dlouhý den i noc, je nazýván equilux, což je složenina latinských slov equi (rovný) a lux (světlo). Na severní polokouli nastává několik dní před jarní rovnodenností a několik dní po podzimní rovnodennosti.

Každopádně buďme rádi za ovzduší a optiku, které nám dávají svítání i soumrak. Díky nim můžeme Slunce vnímat jako krásný a hřejivý kotouč.

Oběžná dráha Země a slunovraty a rovnodennosti. Rovník a osa rotace planety jsou skloněny pod úhlem o něco větším než 23 stupňů. Tento axiální sklon je příčinou ročních období. Čtyři body roku z pohledu ze severní polokoule jsou (proti směru hodinových ručiček zprava nahoru): Letní slunovrat, podzimní rovnodennost, zimní slunovrat a jarní rovnodennost. | zdroj: Profimedia