Hvězda nad Betlémem je zmíněna jako mimořádně svítivý úkaz v Matoušově evangeliu. V něm je popsán příběh mudrců (v originále mágů, lidově tří králů), kteří se s pomocí „hvězdy nového židovského krále“ dostavili do Betléma v Judeji, aby se poklonili malému Ježíšovi a předali mu své dary. 

„Hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí,“ píše se v evangeliu.

Vlasatice to nebyla

Tato „hvězda“ se často kreslí nad jesličkami jako kometa s ohonem. Avšak jako kometu (lidově vlasatici) ji zobrazil do vánoční scény poprvé italský malíř Giotto di Bondone až v roce 1304 na fresce Klanění pro padovskou kapli Scrovegni.

Dílo bylo inspirováno průletem Halleyovy komety kolem Země v září 1301. Do té doby byla nad jesličkami malována pouze hvězda bez ohonu.

Bylo to realističtější pojetí. Pravda, ledová tělesa ze vzdálených končin vesmíru jasně svítí, protože je ohřívá Slunce. Dnes ale víme, že nad Judejí výrazná kometa v letech kolem Kristova narození neletěla. 

Kromě toho, lidé ve starověkém světě obvykle viděli v kometách symbol blížící se zkázy – zlé znamení špatných věcí. Pokud by tedy na obloze začala zářit vlasatice, je těžké si představit, že by si to tři moudří muži (mudrcové) vyložili jako narození spasitele.

Vysvětlením takového úkazu může být supernova, tedy výbuch vyhasínající hvězdy. Jenže ani o ní v kronikách či ve vesmíru v té době záznam není. Teleskopy nenašly žádné důkazy o pozůstatku supernovy, která by se časově shodovala s betlémskou hvězdou.

Přiblížení planetárních gigantů?

Třetím a nejpravděpodobnějším vysvětlením betlémské hvězdy je konjunkce, tedy uspořádání nebeských těles v jedné linii.

Náčrt z roku 1606 zobrazuje přiblížení vesmírných těles (Jupiteru a Saturnu) z hlediska pozorovatele v prosinci 1603. Sledoval je a nakreslil Johannes Kepler. Tento německý astronom vyslovil hypotézu, že konjunkce planet byla biblickou betlémskou hvězdou. (Saturn je zobrazen nad Jupiterem.) | zdroj: Profimedia

Tuto hypotézu navrhl už před čtyřmi staletími německý astronom Johannes Kepler. Podle něj stála za biblickým úkazem konjunkce Jupiteru se Saturnem v roce 7 před Kristovým narozením. Tehdy nastaly hned tři konjunkce těchto planetárních gigantů v jediném roce, a to 29. května, 30. září a 5. prosince, kdy Jupiter na obloze Saturn těsně obkroužil.

Z pohledu pozemského pozorovatele se obě planety přiblížily natolik, že vypadaly jako jediný (protáhlý) bod jasného světla, byť je dělily miliony kilometrů.

A jak je možné, že v roce 7 byla konjunkce Jupiteru se Saturnem hned třínásobná? Planety na obloze „kličkují“ – v době, kdy stojí proti Slunci, se vnější planety (Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) pohybují nějakou dobu zpětně.

„V roce 7 před naším letopočtem Jupiter prováděl kličku právě v těsné blízkosti Saturnu. Navíc konjunkce Jupiteru se Saturnem nastala v Rybách, pro židy významném souhvězdí. Tak nápadný a astrologicky (nikoli astronomicky) významný úkaz byl hvězdou betlémskou s pravděpodobností hraničící s jistotou,“ píše astronom Pavel Suchan na webu Astronomického ústavu Astro.

Tajemství zůstává

Obdobně těsnou konjunkci Jupiteru se Saturnem jsme mohli sledovat loni 21. prosince, tři dny před Štědrým večerem. Před tím se naposledy vyskytla 16. července 1623, tedy před 398 lety. A podobnou podívanou zažije až příští generace, a to 15. března 2080.

Je však konjunkce pravděpodobným vysvětlením betlémské hvězdy v míře hraničící s jistotou? Starověcí lidé dobře znali planety. Že by byli jejich konjunkcí tak udiveni a nazývali ji hvězdou?

Kdepak, v tom, co inspirovalo biblický příběh o betlémské hvězdě, nebudeme nikdy mít jistotu.