Přes čtyři metry dlouhý a metr široký pruh lněné látky, který na sobě nese negativní obraz nápadně připomínající ukřižovaného Ježíše, dnes nalezneme v katedrále svatého Jana Křtitele v italském Turíně. První ověřitelné záznamy o existenci relikvie však pocházejí už z konce 14. století, kdy vyvolal úžas ve francouzském městečku Lirey.

Ve světle další historie je až příznačné, že plátno už první dochovaná zmínka označuje za plagiát. V průběhu staletí si nicméně našlo fanatické zastánce i odpůrce, kteří snesli ve prospěch pravosti i nepravosti plátna desítky důkazů. 

Záhadná relikvie

Turínské plátno již stovky let obestírá řada záhad. Podle některých badatelů se zmínky o něm objevují už v raném středověku, podle dalších se jako středověký plagiát objevuje až koncem 14. století. Dohadům o originalitě plátna nenahrává, že o něm už při první historické zmínce píše lireyský biskup papežovi jako o podvrhu, k jehož autorství se měl dokonce přiznat místní umělec. Anatomové, kteří artefakt jako první vědecky zkoumali na přelomu 19. a 20. století, na druhou stranu označili plátno za skutečný otisk lidského těla.

Turínské plátno údajně zachycuje obtisk Ježíšova ukřižovaného těla | zdroj: Profimedia

V 20. století se výzkum turínského plátna rozjel naplno. Postupem času dokonce (převážně církevní) učenci zformovali samostatnou mezioborovou disciplínu, sidenologii, která se výzkumu turínského plátna věnuje. Důkazy pro to, že plátno skutečně představuje otisk Ježíše Krista, i proti tomu začaly přibývat.

Způsob, kterým bylo plátno utkáno, měl podle řady dřívějších expertů odpovídat technikám používaným v prvním století na předním východě. Nedávné archeologické nálezy však této možnosti příliš nenasvědčují. Datování plátna pomocí radiokarbonové metody jasně podpořilo středověký původ artefaktu.

Podle výsledků jej zatím neznámí tvůrci utkali mezi roky 1260 a 1390. Zastánci pravosti artefaktu sice proti tomuto výsledku vznesli řadu námitek, včetně toho, že vědci omylem zkoumali středověkou záplatu, nebo že výsledky ovlivnil požár, který plátno ve středověku přežilo, žádná z nich se ale neukázala dobře podloženou.

Aby nebylo nejasností málo, další, převážně spektroskopické, analýzy ukázaly na původ plátna ve třetím až čtvrtém století našeho letopočtu. Údajné skvrny od krve jedna skupina vědců označuje za autentické, druhá za pozůstatky středověkých barev. S absolutní jistotou o nich ale nelze říct takřka nic.

Ještě záhadnější je potom samotný obraz ukřižovaného, který sice snad odpovídá poloze, v jaké by jej židé v prvním století zabalili, ale jeho původ je naprosto nejasný. Podle skeptiků mohl vzniknout nějakou chemickou či chemicko-fyzikální metodou, možná obdobou pozdější fotografie. Zastánci pravosti plátna více či méně skrytě odkazují na zázrak.

Pyl, podvody a neexistující otisky

Snad ještě zamotanější je příběh biologických indicií, údajných otisknutých rostlin a zachovaných zbytků pylu. Podle některých dřívějších výzkumníků, mezi které patřili i schopní botanikové, měly otisknuté rostliny jasně odpovídat druhům kvetoucím na jaře v Palestině. Stejně tak měla pylová zrna, až na malé výjimky, které můžeme přiřknout pozdější kontaminaci, ukazovat na blízkovýchodní původ plátna.

Později ovšem vyšlo najevo, že na plátně žádné otisky rostlin nejsou. Výzkumníci, kteří vesměs vycházeli jen z pořízených fotografií, si je museli sami přimyslet na základě fotografických artefaktů, nerovnoměrností plátna a bujné fantazie. To se, mimochodem, patrně týká i údajných otisků mincí a písmen, které na plátně viděli další výzkumníci.

Pokud Vás napadá, že z podobných důvodů vidí lidé ve tvaru mraků, nebo na fotkách z Měsíce, Marsu či Venuše hlavy, domy, zvířata nebo každodenní předměty, nejste daleko od pravdy. Tomuto jevu se říká pareidolie a nastává tehdy, když necháme naši představivost domýšlet dostatečně neurčité tvary do známých podob.

Ani z tvaru většiny nalezených pylových zrn nelze podle moderních studií dovodit konkrétní druhy. Celý blízkovýchodní soubor biologických důkazů se tak rozplynul jako pára na hrncem, a dokonce se ukázalo, že některé dřívější výsledky mohly být přímo zfalšované.

Studie založené na sekvenování DNA ukázaly, že se na plátně nachází celé spektrum lidských, zvířecích a rostlinných stop ze všech částí světa. Nic neobvyklého u artefaktu, který lidé obdivují již více než 600 let.

Interpretaci výsledků nicméně podobná kontaminace výrazně ztěžuje. Některá pylová zrna například podle molekulárně-biologických analýz odpovídají blízkovýchodním (jiné ale americkým či asijským) květinám. Co když jimi ale plátno jen někdo v průběhu posledního sta let poprášil?

Artefakt v každém případě vykazuje zvláštní umělecké kvality, například 3D efekt vytvořený střídáním tmavých a světlých ploch, či specifické tvarové deformace, které neodpovídají otisku těla, ale zajišťují hodnověrnost obrazu na nataženém plátně.

Pokud by se například na plátno fyzicky otiskla hlava, musela by vypadat na nataženém plátně daleko širší. Zvlášť zábavně potom působí fakt, že pravá ruka ukřižovaného měří o několik centimetrů víc, aby mohla zakrýt rozkrok. Zároveň se tak nachází v nepřirozené poloze. Hýždě a další "necudné" části těla se jako zázrakem neotiskly prakticky vůbec.

Kriminálka Jeruzalém

Další, na první pohled nesamozřejmé, nesrovnalosti se staly námětem výzkumu italských forenzních expertů. Ti se zaměřili na skvrny, o kterých se předpokládá, že je vytvořila krev vytékající z otevřených ran. Těch se na plátně nachází hned několik.

Pokud by obraz skutečně vznikl otisknutím ukřižovaného muže, skvrny by měly odpovídat zraněním, která utrpěl. Ta na turínském plátně přitom plně odpovídají biblickému příběhu – jde o rány od hřebů na rukou a na nohou, bodnutí kopím do boku a zranění od trnové koruny na hlavě.

K průzkumu těchto stop kriminalisté využili analýzu krevních skvrn (Bloodstains Pattern Analysis). Název této techniky možná nevypadá na první pohled nijak úžasně, s její pomocí ale mohou kriminalisté zmapovat klíčové události, ke kterým došlo na místě činu. V tomto případě byl jejich úkol ještě lehčí.

Za cíl si dali pouze zmapovat polohu těla a končetin, která by mohla vést k rozložení skvrn, které vidíme na plátnu. Pokud by se ukázalo, že jsou pravé, mohly by navíc přinést mnoho nových informací o římské technice křižování. Na rozdíl od všeobecných představ totiž o detailech této brutální popravy vědí moderní výzkumníci překvapivě málo.

Narudlé skvrny výzkumníci nalezli v blízkosti hlavy, na zápěstí a předloktí, na hrudi a na chodidlech zobrazené osoby. Otázky jejich vzniku se různí badatelé dotkli už v minulosti. Nikdy ale nikdo spolehlivě neprokázal, že jde skutečně o skvrny od krve. To ve svém výzkumu badatelé vzali za jistou věc.

I pokud by ale byly pravé, může se jednat o otisk krvavých stružek vzniklých na kříži, krev, která vytekla po vytažení předmětů z těla, nebo posmrtné krvácení, ke kterému došlo až po omytí těla. Právě tyto možnosti se italští badatelé vydali ověřit.

Aby se výzkumníci mohli pustit do detailního zkoumání, nohy a hlavu nechali stranou. Zaměřili se na ruce, předloktí a ránu na boku. Předem výzkumníci potvrdili, že se krvavé skvrny mohou otisknout na plátěný materiál už za několik hodin. Vzhledem k tomu, že neznáme konkrétní podmínky, které při vzniku plátna panovaly, prováděli své experimenty za pokojové teploty a normální vlhkosti.

Není skvrna jako skvrna

V první sérii experimentů se vědci zaměřili na ruce. Ty podle turínského plátna svrchu pokrývaly krvavé skvrny. Levá ruka na sobě měla krátké stružky, levé předloktí spoustu těžko definovatelných skvrn. Pravá ruka byla zakrytá levou, takže o ni nevíme nic.

Pravé předloktí otisklo silnější tok krve od zápěstí směrem k loktu. Podobný vzor se výzkumníci pokusili napodobit i v reálu. Nikoho naštěstí křižovat nemuseli. Postačili jim dobrovolníci, darovaná lidská či co do chování shodná syntetická krev, transfuzní vaky a trubičky.

Výsledky daly najevo, že s jistotou nemůžeme určit pozici hřebu na zápěstí či v jeho blízkosti. Můžeme si ale být jistí, že osoba (pokud jde skutečně o otisk) nebyla ke kříži rukama přivázaná. Výzkumníci dále nechali dobrovolníky rozpažit a předloktím zaujmout různé úhly od nuly (ruce rovně od těla jako na většině vyobrazení ukřižovaného Ježíše) až po devadesát stupňů (předloktí nahoru).

V posledním případě dobrovolníci drželi ruce přímo nahoru, jako by byli ukřižováni u kůlu bez příčného břevna. Krvavé stružky kupodivu nejlépe odpovídaly vzoru na plátnu, když dobrovolníci roztáhli ruce a předloktí ohnuli nahoru v úhlu osmdesát až sto stupňů. Podobná poloha ovšem neodpovídá žádnému známému ani smysluplnému zpodobnění ukřižování. Vzor, který vidíme na plátně, navíc nemohl vniknout ani po sejmutí z kříže v leže, a to bez ohledu na pozici.

Stružky na vnější straně rukou navíc neodpovídají poloze, ve které vznikly stružky tekoucí po předloktí. Podle experimentů se mohly vytvořit v úhlu asi čtyřiceti až pětačtyřiceti stupňů. Pokud jde skutečně o stopy tekoucí krve, musely vzniknout při úplně odlišných příležitostech.

Co se týče krvácení po ráně kopím (jen pro připomínku, jedná se o známé Longinovo kopí či Kopí osudu), ani zde nedospěli výzkumníci k příliš uspokojivým závěrům. Předem nevzniká po takové ráně jedna velká strouha, jako vidíme na plátně, ale řada menších.

Skvrny v bederní oblasti, o kterých se předpokládá, že měly vzniknout nahromaděním této krve, navíc tvoří jednu velkou louži. Na turínském plátně ale jasně vidíme strukturu mnoha stružek nazývanou "krvavý pás". Navíc se nabízí otázka, jak by z jedné rány mohl muž zároveň intenzivně krvácet ve stoje a poté i v leže.

Rozhodně ne dokonalý podvrh

Sečteno a podtrženo, pokud turínské plátno představuje otisk ukřižovaného, musel být ukřižován v rozpažené poloze s předloktími nahoru. To se ale nezdá proveditelné a neodpovídá to ani nejrozšířenějšímu zpodobnění (ve tvaru T) ani žádnému z menšinových (například ve tvaru Y).

Kromě toho by musel krvácet mnohokrát ve výrazně odlišných polohách těla, což nezachycuje ani biblický příběh ani žádný představitelný scénář. Rozložení skvrn na turínském plátně nemůžeme vysvětlit dokonce ani s pomocí posmrtného krvácení. Celé to jednoduše nedává velký smysl. Pokud si tedy nepřiznáme, že autorovi či autorům díla šlo hlavně o dojem na diváka.

V historii výzkumu turínského plátna se setkávali fanatičtí proponenti jeho pravosti se zarytými skeptiky. Skeptikové, pravda, své argumenty někdy až moc přeháněli. Jak se ale čím dál jasněji ukazuje, argumenty zastánců pravosti turínské relikvie vždy byly a pořád jsou založené spíše na zbožném přání a jeho projekci do skutečného výzkumu než tvrdé realitě.

Turínské plátno s největší pravděpodobností není pravé a nejde ani o žádný "dokonalý podvrh". I tak jde ale o fascinující artefakt, jehož původ nám nedá spát ještě hodně dlouho.