Z pohledu evoluční psychologie není úspěch náboženství nikterak překvapivý. Ať už jsou jeho nejhlubší kořeny jakékoli, vyznavači stejné víry mezi sebou mají zpravidla užší vztahy a spíše si budou pomáhat. Sdílení stejného náboženského přesvědčení tak zvyšuje sociální soudržnost dané skupiny a potenciál spolupráce, což je výhodné z pohledu celé skupiny i jednotlivce. Nemluvě o druhotných výhodách, které mohou přinášet jednotlivé prvky náboženství. Pokud nějaká víra své přívržence nabádá ke svému šíření, zakazuje antikoncepci nebo přikazuje plození většího množství potomků, musí se zákonitě rozšiřovat.

Všechny tyto výhody nicméně mají i své stinné stránky. Osvědčeným receptem na zvýšení soudržnosti a spolupráce je vyhranění proti druhé skupině, zpravidla příslušníkům jiného náboženství. V takovém případě jsou nedůvěra, násilí a konflikty už jen otázkou času. Na druhou stranu ale věřící zpravidla do jisté míry oceňují i náboženské založení jako celek, bez ohledu na konkrétní vyznání. Nejhůře tak ve všech ohledech dopadají ateisté odmítající myšlenku náboženství jako takovou. To se ostatně projevuje i v praxi, neboť ateisté představují jednu z nejpronásledovanějších menšin vůbec.

Nedůvěra vůči ateistům se neváže jen na určitá náboženství, prokázal výzkum

Různé psychologické směry se nicméně rozcházejí ve svých předpovědích, co nedůvěru k ateistům podmiňuje a zda bude v sekulárních společnostech postupně odeznívat. Mezinárodní tým psychologů proto uskutečnil obrovský výzkum zahrnující dotazované ze 13 zemí na pěti kontinentech. Od předchozích studií se navíc lišil v tom, že dotazovaní nesdělovali své předsudky přímo, ale tak, aby riziko autocenzury bylo co nejmenší.

V první části výzkumu si účastníci přečetli krátký fiktivní příběh o člověku, který v mládí mučil zvířátka, v dospělosti se stal ještě násilnějším, a nakonec zabil a zmrzačil pět bezdomovců. Ve svém jádru se tedy příběh dotýkal zásadních a společně sdílených prvků morálky. Účastníci následně měli rozhodnout, zda je pravděpodobnější, že byl tento člověk učitel, věřící učitel, nebo nevěřící učitel. Jednalo se samozřejmě o chyták. Poskytnuté informace nijak nespojovaly konání dané osoby s jejím vyznáním, a logicky tak byla nejpravděpodobnější první možnost. Výzkumníci ale chtěli zjistit, zda jsou předsudky dotazovaných tak silné, že přiřknou osobě nějaké vyznání i ze zcela iracionálních důvodů.

Přesně to se také stalo. Dokonce i po odfiltrování vlivu vzdělání, pohlaví, věku, socioekonomického postavení, síly víry a dalších faktorů vykazovali lidé v průměru dvakrát větší tendenci označit člověka z příběhu za ateistu než za věřícího. Jednotlivé země se v síle tohoto odsuzování lišily, celkový trend je ale naprosto jasný. Projevil se dokonce i ve velmi sekulárních zemích včetně České republiky. Hloubka náboženské víry dotazovaných měla na tuto tendenci překvapivě malý vliv. Vyšlo dokonce najevo, že ateisty ve srovnání s věřícími sice méně, ale přesto znatelně, odsuzují i jiní ateisté.

Religiozita jako pojistka proti morálním prohřeškům?

Vzhledem k překvapivé povaze těchto zjištění ověřili výzkumníci výsledky ještě ve třech dalších nezávislých experimentech. V prvním přeformulovali některé z otázek, aby nebyly tak výrazně vázané na víru v Boha, a příběh, takže v něm osoba nepáchala tak výrazné prohřešky. V druhém z těchto nezávislých experimentů ověřili, zda lidé jednoduše neodsuzují všechny, kteří v něco nevěří. Nechali proto dotazované vybrat i z možností, že osoba v příběhu nevěří v evoluci, horoskopy, bezpečnost očkování a globální oteplování. Ve třetím doplňkovém experimentu výzkumníci ověřovali, zda si určité zločiny lidé nespojují s věřícími a naopak; ptali se proto na víru či nevíru kněze zneužívajícího ministranty. Ve všech případech však dopadli ateisté hůř než věřící.

Předsudky vůči ateistům jsou očividně hluboce zakořeněné a navzdory některým dřívějším představám se neváží jen na určitá náboženství. Religiozita je univerzálně pokládaná za pojistku proti morálním prohřeškům, zatímco ateisté za schopné čehokoli. Celé toto přesvědčení je o to zajímavější, že s realitou nemá mnoho společného – centrální části naší morálky se vyvinuly společně s lidským druhem v zásadě nezávisle na náboženství a ty nejsekulárnější společnosti na Zemi jsou mezi nejstabilnějšími a nejkooperativnějšími. Podobné přesvědčení je ale nesporně výhodné pro samotná náboženství. Ta očividně ovlivňují lidské smýšlení i dlouho potom, co v lidských životech přestanou hrát centrální roli.