Termín klimatický šok označuje bod, kdy klimatický systém už není stabilní – další zvyšování koncentrace skleníkových plynů nepřinese lineární růst teploty, ale spíše dramatický skok. V podstatě by Země mohla velmi rychle přeřadit do jiného režimu klimatu, s novými vzorci srážek, sucha, silnějších bouří a extrémů, které by byly mimo dosavadní zkušenosti lidstva .

Klimatologové upozorňují, že některé systémy – jako arktické moře, permafrost nebo tropické deštné lesy – už vykazují známky oslabení či zpětné vazby, které by mohly být klíčovými spouštěči. Například tání permafrostu uvolňuje metan, silný skleníkový plyn; zároveň ztráta ledu snižuje albedo (odražitelnost slunečního záření), čímž se oteplování dále samo přiživuje.

Co se od „klimatického šoku“ očekává

• Silné změny v klimatických vzorcích, kdy oblasti, které dosud měly vyvážené množství deště, mohou čelit dlouhým obdobím sucha.

• Oblasti závislé na ledovcové vodě nebo sněhu (např. velehory) by mohly ztratit tyto zdroje, což ovlivní zásobování vodou pro miliony lidí.

• Oceánské proudy, které regulují klima (např. Golfský proud), by mohly být narušeny nebo přerušeny, což by mělo obrovské dopady na teplotu v Evropě, Severní Americe či Severní Asii.

Jedním z klíčových poznatků analýzy je, že termination shock není nutně scénář daleké budoucnosti – může se dít skrze desetiletí, ne století. Pokud se neomezí emise CO₂, může dojít ke strukturální změně přírodních cyklů během relativně krátké doby. Autor článku z New Scientist připomíná, že některé změny jsou už "na spadnutí", pokud se nezasáhne rychle.

Proč některé systémy selhávají

Systémy odolné vůči změnám, jako jsou mokřady, deštné pralesy či korálové útesy, jsou už napjaté. Například korálové útesy trpící kyselostí vody a vyšší teplotou moře ztrácí schopnost obnovy. Deštné lesy při dlouhém suchu a požárech mění se do savanového stavu; mokřady vysychají, což odstraňuje jejich schopnost ukládat uhlík a regulovat vodní cyklus.

Dalším problémem jsou zpětné vazby, které při dosažení určitého prahu začnou pracovat samy na sobě. Příkladem je tání permafrostu, které uvolní uhlík a metan, což dále zvyšuje oteplování, které zase urychlí tání – takový cyklus může být těžko zastavitelný, pokud se rozjede.

Co ekonomové a společnosti mohou dělat

Zabránění „termination shock“ vyžaduje drastické opatření:

• Okamžité a zásadní snížení emisí skleníkových plynů – zejména uhlíku a metanu. To znamená přechod na obnovitelné zdroje, zavádění udržitelných technologií a přestat spoléhat na fosilní paliva.

• Investice do zachytávání uhlíku a obnovy ekosystémů – mokřady, pralesy, oceány jsou zásobárnami uhlíku, pokud jsou zdravé. Reforestace a ochrana těchto oblastí má strategický význam.

• Adaptace infrastruktury: budování zásobníků vody, pojištění proti klimatickým rizikům, připravenost na extrémní počasí.

• Mezinárodní kooperace – změna klimatu nezná hranice. Pokud některé země výrazně snižují emise, ale jiné pokračují, globální klima se stejně může „přehoupnout“ přes bod, od kterého není návratu.

Připravenost a varování

Vědecká komunita požaduje, aby pojem „klimatický šok“ vstoupil do veřejného povědomí. Politici, průmysl i občané by měli být varováni, že současný rámec politik často snižování emisí odsouvá do budoucna – a že „když ne teď, tak kdy?“ není jen rétorika, ale existenciální otázka. Výzkum akcentuje, že nečinění se rovná přijímání rizika, které nezanikne samo od sebe.

Klimatický šok představuje možný bod zlomu, kdy klimatický systém začne reagovat nekontrolovatelně, s dopady na přírodu, společnost i infrastrukturu. Pokud se zachytí příliš pozdě, následky mohou být dramatické a nevratné. Dnešní emise, dnešní politika a dnešní akce rozhodnou, zda Země překročí tento práh či ne.