Podobné výroky vídáme v novinách, knihách i odborných článcích dennodenně. O chabých lidských čichových schopnostech se zkrátka nepochybuje. "Vždyť je jasné", že nedokážeme čichem odhalit nastraženou bombu, zásilku drog ani skrytého zloděje, natož aby podobné výkony mohly sloužit, podobně jako ty psí, jako důkaz u soudu.

Jak ale naznačují poslední objevy, přesvědčení o lidské čichové méněcennosti možná stojí na vodě. Nelze totiž vyloučit, že se kvalita lidského čichu od čichových schopností ostatních savců příliš neliší – pouze jsme citliví na něco jiného.

Jak v nedávném provokativním článku pro odborný časopis Science shrnuje americký neurobiolog John McGann, víra ve špatný lidský čich možná pramení ze směsi historických omylů a nepochopení.

Rozvoj rozumových schopností na úkor čichu?

První, kdo tento názor formuloval, byl patrně francouzský anatom a antropolog Paul Broca, který si při zkoumání lidského mozku povšiml, jak jsou naše čichové laloky ve srovnání se stejnými částmi mozku u myší malé a nevyvinuté.

Zatímco čichové laloky hlodavců představují velkou část mozku a vyčnívají daleko dopředu, stejné orgány jsou u primátů relativně malé, zploštělé a skryté dole pod čelním lalokem mozkové kůry. Jako by s rozvojem mozkové kůry a potažmo inteligence, jazyka a dalších typicky lidských schopností docházelo k upozaďování a fyzickému zatlačování "zastaralých" částí mozku zodpovědných za čich.

Savci oplývající velkým objemem mozkové kůry a malými čichovými laloky byli záhy vyčleněni jako samostatná kategorie. O spojitosti objemné mozkové kůry s rozvojem rozumových schopností nemohlo být pochyb – v průběhu času ji podpořily další a další důkazy.

Spolu s tím se ale nenápadně svezlo i přesvědčení, že k rozvoji těchto schopností muselo dojít na úkor čichových laloků. Ty se měly v evoluci stát takřka zbytečnými a podobně jako třeba zuby moudrosti nebo slepé střevo směřovat k úplnému zániku. Žádný faktický důkaz pro to však nikdy neexistoval.

Nepodložené názory proniknou i do vědy

Na původní souvislost s teorií o rozvoji lidského mozku se postupně zapomnělo a v učebnicích zbyly jen výroky snižující lidské čichové schopnosti a vyzdvihující v tomto ohledu úžasné zvířecí výkony. Nepodložené přesvědčení záhy proniklo i do psychologie – stalo se například jedním ze základních kamenů učení Sigmunda Freuda – filosofie, medicíny a ostatních oborů lidského bádání.

Interpretaci nejrůznějších neurologických objevů přitom ovlivňuje dodnes. Když například výzkumníci odhalili, že lidský genom obsahuje o něco méně funkčních genů pro čichové receptory než genom myši, hned se o tom začalo mluvit jako o samozřejmém příznaku nižší kvality lidského čichu.

Později se přitom ukázalo, že lidé dokáží zužitkovat i řadu zdánlivě nefunkčních čichových genů a s onou bohatostí to nakonec může být právě naopak.

Celý problém zřejmě spočívá v podstatě čichu jakožto smyslu. U člověka opravdu čichové laloky zabírají nicotných 0,01 procenta objemu mozku, zatímco u myši celá dvě procenta. V absolutním měřítku jsou ovšem i tak o dost větší než myší a co se týče počtu nervových buněk, neuronů, nebo plošky pokryté v nose čichovými receptory, jsou tyto orgány u obou druhů takřka totožné.

Mělo by tomu ale být jinak? Množství informací, které mohou u lidí zpracovat, není o nic vyšší než u hlodavců. Není tedy důvod, aby se s růstem mozku zvětšovaly stejným tempem. Nápadná nezávislost mezi velikostí čichových laloků a zbytkem mozku se navíc projevuje u všech savců.

Zatímco velikost těla různých savců se liší až 5800krát, počet neuronů v čichových lalocích jen osmadvacetkrát. Výrazná je kromě toho i plasticita těchto mozkových oblastí mezi jedinci jednoho druhu a v průběhu života jednoho jedince.

Ne že by lidské čichové receptory a příslušné oblasti v mozku neměly svá specifika. Lidem třeba zcela chybí přídatné čichové pole, takzvaný vomeronasální orgán, a od hlodavců se také liší "zadrátováním" jednotlivých čichových receptorů.

V neposlední řadě je za zpracování čichových vjemů u lidí odpovědno i mnoho regionů mozkové kůry. To se ale patrně odráží v odlišných čichových vlastnostech, nikoli obecně horším čichu jako celku.

Citlivější na jiné pachy

Experimenty prokázaly, že na některé pachy jsou lidé citlivější než psi, potkani i myši. Třeba u takového amyl acetátu, pachu zralých banánů, se lidé myším zcela vyrovnali a u některých sloučenin dokázali rozeznat i jeden až dva atomy.

Každý savčí druh včetně lidí je zkrátka citlivý na ty pachy, jejichž identifikace mu v minulosti přinášela evoluční výhodu. Nemělo by nás překvapovat, že lidé dokážou skvěle odhalit pach zralého či zkaženého ovoce, nebo v moderní době milion a jeden odstín aromatu dobrého vína, zatímco psi spíše pach jiných savců či moči. Naši předkové se totiž živili sběrem ovoce, zatímco psi dodnes loví a značkují výměšky svá teritoria.

Kromě toho dnes nelze pochybovat, že lidé dokážou rozeznat více než tradičně udávaných 10 tisíc odlišných pachů. Tento počet se možná ve skutečnosti blíží až trilionu, což jistě s radostí dosvědčí nejrůznější degustátoři.

Lidé rovněž dokáží příjemné i nepříjemné pachy stopovat a ať se nám to líbí, nebo ne, vůně a pachy výrazně ovlivňují celý náš život. Úzce souvisí s pamětí a emocemi, přičemž tyto souvislosti se v průběhu života velmi plasticky dotvářejí.

Na rozdíl od ostatních savců ovšem dochází u lidí k vědomé i nevědomé reflexi pachových vjemů v neobvykle početných oblastech mozkové kůry, což dále zvyšuje množství různých souvislostí, které u nás pachy mohou nabývat.