Většina z nich je v nějakém sporu se svými sousedy prakticky neustále. Z těchto, ale i dalších, důvodů, se někdy tvrdí, že je lidská vnitrodruhová agresivita něco výlučného – jakési "Kainovo znamení", které pronásleduje jen náš druh. Není to pravda.

Při vzájemných střetnutích, snaze prosadit vlastní potomstvo nebo bojích o teritorium umírá přičiněním jedinců vlastního druhu nemalé množství živočichů.

Jak velkou část lidské vnitrodruhové agresivity lze ale připsat na vrub této "živočišné přirozenosti" a jaká je naopak podmíněná kulturně? Vymykají se v tomto ohledu lidé ostatním zvířatům? A jaká etapa lidské historie byla z hlediska vnitrodruhového zabíjení nejbrutálnější?

Odpovědi na tyto otázky, které provázejí lidstvo přinejmenším od doby prvních antických myslitelů, se pokusil poodhalit tým španělských biologů. Je nesporné, že lidé, stejně jako většina dalších živočichů, mají určité vrozené sklony k vnitrodruhovému násilí. Zároveň je ale jisté, že tyto předpoklady, stejně jako prakticky všechny stránky lidského života, silně ovlivňuje kultura – přesvědčení, zvyklosti, zásady a zákony.

Tyto dva aspekty od sebe není lehké oddělit. Jednou z cest, jak alespoň získat určitý přehled, je srovnání člověka s jeho příbuznými – savci. Právě tímto směrem se vydali i španělští výzkumníci.

Vnitrodruhové zabíjení v říši savců

U mnoha druhů primátů se setkáme se zabíjením mláďat staršími členy tlupy a meziskupinovými konflikty. Podobně jsou na tom smečky dravců, například vlků nebo lvů. Dokonce i ti zdánlivě nejmírumilovnější savci jako křečci nebo koně někdy způsobí smrt příslušníka vlastního druhu.

Všechny tyto zmínky pocházející od více než tisíce savčích druhů dali vědci dohromady a pro každý druh vypočítali specifické skóre vnitrodruhového zabíjení. To vyjadřuje pravděpodobnost, s jakou příslušník daného druhu zemře v důsledku vnitrodruhové agrese – zabíjení mláďat, kanibalismu, soubojů mezi skupinami a řady dalších možností – v porovnání se všemi ostatními možnostmi úmrtí. Stejné skóre následně badatelé vypočítali pro šest stovek lidských populací od starší doby kamenné po dnešek.

Když vypočtené hodnoty vnitrodruhového zabíjení badatelé vynesli na savčí "strom života", ukázalo se hned několik zajímavých souvislostí. Příslušníky stejného druhu někdy zabíjí takřka 40 procent studovaných druhů. S největší pravděpodobností jich je ale ještě daleko víc – jen o nich zatím nemáme dostatečné záznamy. V průměru je mezi studovanými savci zapříčiněno příslušníky stejného druhu asi 0,3 procenta úmrtí.

Výše vypočteného skóre ovšem není mezi druhy rozprostřena náhodně. Příbuzné druhy a linie mají větší pravděpodobnost, že se v tomto ohledu budou navzájem podobat. Zatímco takoví netopýři, velryby nebo zajícovci zabíjejí příslušníky svého druhu jen velmi vzácně, u primátů nejde o nic výjimečného.

I mezi příbuznými druhy ale mohou panovat velké rozdíly. Například šimpanz učenlivý zabíjí příslušníky svého druhu zcela běžně, zatímco blízce příbuzný šimpanz bonobo jen výjimečně. Hodnotu vnitrodruhového zabíjení navíc ovlivňují i některé konkrétní znaky – zejména socialita a teritorialita daného druhu.

Snížit vzájemné vyvražďování pomohl vznik států

Lidské hodnoty vnitrodruhového zabíjení se pohybují okolo dvou procent. Rozhodně tedy nejde o nízké číslo. Není se ovšem čemu divit. Člověk je jak sociální, tak teritoriální, a navíc pochází z vnitrodruhově nadobyčejně agresivní skupiny. Společný předek primátů podle výpočtů dosahoval skóre vnitrodruhového zabíjení o hodnotě 2,3 procenta a společný předek lidoopů 1,8 procenta.

Vypočtená dvě procenta úmrtí zapříčiněných jinými lidmi velmi dobře odpovídala archeologickým údajům od prehistorických společností. Historické údaje oproti tomu vydaly svědectví o něco vyšší míře vnitrodruhového zabíjení. S jednou výjimkou – moderní dobou.

Nástup pevně organizovaných států znamenal znatelný pokles hodnot vnitrodruhového zabíjení. To se může zdát v kontextu všech ničivých zbraní a destruktivních válek doprovázejících nedávnou lidskou historii paradoxní. Pravdou ovšem je, že organizované státy prostřednictvím svých bezpečnostních složek, zákonů a soudnictví drží průběžnou úroveň zabíjení velmi nízko.

Ještě patrnější je vliv kultury s ohledem na fakt, že savci s větší populační hodnotou obvykle vykazují vyšší procento úmrtí zapříčiněných příslušníky stejného druhu. U člověka je tomu ale naopak – vyšší populační hustoty jsou u něj spojeny s organizovanějšími státy a menším vnitrodruhovým zabíjením.

Podobně jako historické srovnání dopadlo i porovnání současných společností na úrovni tlup, kmenů, kmenových svazů a států. První tři úrovně organizace lidských společností vykázaly relativně vysoké hodnoty vnitrodruhového zabíjení, poslední naopak velmi nízké.

I přes všechny moderní vynálezy umožňující zabíjení velkého množství lidí je tak očividné, že vývoj lidské kultury vedl spíše ke snížení vnitrodruhové agresivity. Lidské sklony k vnitrodruhovému násilí tak sice mají výraznou biologickou složku, kultura je ale může efektivně modulovat.