V ukázce studie přímo jako stvořené pro okurkové období, to ilustrovala práce Betty McGuirová a jejích kolegů z Cornellovy univerzity v New Yorku. Ta se zaměřila na to, jaké další informace může psí značkování kromě zjevného pachu "kolíkujícího" teritorium. Výsledky práce nemusejí platit jenom pro nejlepšího přítele člověka – značkování je mezi savci běžná forma komunikace. Ale nepředbíhejme se.

Na první pohled se značkování vykazuje vysokou mírou autenticity komunikované informace - jeho podstatou je ostatně informovat potenciálního soupeře o tom, že vstupuje na cizí teritorium. McGuirová se svým týmem ovšem testovala možnost, že značkování může tlumočit i lživé informace.

Ke dvěma testům si vybrali vzorek 15 a 45 psů. U těch prvních sledovali, jak vysoko močí v průměru psi různé velikosti, u té druhé (složené z menších psů) pak nahrávali a následně měřili průměrný úhel zvednutí psí nohy v poměru k výšce psa a výšce zanechané močové stopy.

Na konci jejich práce přinesla kýžené plody - mezi výškou psa a tím, jak vysoko močí při značkování, existuje významná statistická korelace. "Zdá se, že drobní samci vyvíjejí zvýšené úsilí, aby svou nohu postavili výše – někteří se při tom skoro převrátili," řekla Betty McGuirová pro časopis New Scientist, "Přemýšleli jsme proto, zdali se malí psi snažili přehánět svou výšku s pomocí výšky močové stopy."

Není značkování jako značkování

Korelace samozřejmě ještě nezaručuje stoprocentní souvislost zjištění s původním předpokladem. Minimálně nyní se však vysvětlení v duchu "malí psi lžou o své výšce" jeví jako to nejpravděpodobnější.

Sluší se dodat, že tým z Cornellu však postuloval i méně zajímavé vysvětlení toho, proč malí psi močí výše: může jít jednoduše o důsledek toho, že jsou oproti velkým psům agilnější. Je možné, že všichni psi se snaží močit výš, než jsou oni sami; těm velkým to však příliš dobře nejde.

Další možností, kterou bude muset prověřit až další pokus, je také to, že teprve močením výše, než je předešlá močová stopa, se ji daří překrýt. Dvě stopy vedle sebe nemusí plnit stejnou úlohu jako jedna stopa překrytá druhou. Je tedy zjevné, že vědecké poznání v tomto ohledu zdaleka nekončí!

V případě psů jde už o druhé zajímavé zjištění související s vyměšováním v posledních týdnech - nedávno vyšla rovněž práce, která studovala důvody, proč někteří psi pojídají exkrementy. Ačkoliv její závěry rozhodně nebyly neprůstřelné (práce navíc vlastně primárně řešila, zdali lze psi z chutě na exkrementy vyléčit), hypotézou autorů byla možnost, že nutkání jíst fekálie může být paradoxně motivována snahou o čistotu - tedy "úklid" nežádoucí nečistoty z bezprostředního okolí.

Jak vidno, nejrůznější "banální" zvířecí zvyky mohou mít poměrně komplexní pozadí či druhy taktik. Uvážíme-li, kolik zvířat praktikuje teritoriální chování, a nakolik i lidská civilizace sama sebe za přílišný důraz na vlastní teritorialitu kritizuje, nabízí se v součtu otázka, zdali jsme se od světa zvířecí říše doopravdy výrazněji vzdálili.

Studie byla publikována v Journal of Zoology.