Kam se poděli indiánští psi? Zbyla po nich jen pohlavně přenosná rakovina

- Příroda autor: Jan Toman

Pes, první zvíře, které si člověk kdy ochočil, asi nikdy nepřestane vzrušovat naši představivost. Nejpodstatnější otázkou psí evoluce zůstává původ "nejlepšího přítele člověka". Neméně zajímavé, a přitom daleko méně probádané, jsou ale i další stránky psí minulosti. Jednou z nich je původ a další osud prvních psů na americkém kontinentu. S jistotou víme jen to, že evropští kolonisté rozhodně nebyli první, kdo čtyřnohé lidské druhy na americkou půdu přivedl. Zda to ale byli už první předkové indiánů, nebo až nějaká z dalších vln osídlení, potažmo co se s původními indiánskými psy během posledních pěti století stalo, zůstávalo donedávna záhadou.

Aljašský malamut. Ilustrační snímek

Aljašský malamut. Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Jak jsme rozebírali i na stránkách Neddu, vědci učinili během posledních několika let ve zkoumání psí evoluce velké pokroky. Nejnovějším příspěvkem k této snaze je studie původních amerických psů publikovaná ve vědeckém časopisu Science. O překvapení v ní přitom není nouze. Jen málokdo by například čekal, že nejbližším příbuzným prvních amerických psů bude pohlavně přenosná rakovina. Začněme ale popořadě.

V rámci rozsáhlé studie se mezinárodní tým přírodovědců zaměřil na genetickou stránku amerických psů. Do hledáčku výzkumníků se přitom dostala jak řada starobylých psích pozůstatků z Asie a Nového světa, tak několik stovek dnešních psů, zejména z oblastí, kde mohli původní američtí psi přežít bez křížení s evropskými příchozími nejdéle.

Výsledky vycházejí ze sedmi jaderných a jednasedmdesáti mitochondriálních genomů, které vědci dokázali rekonstruovat ze psích zkamenělin. Pokud by snad někoho překvapovalo, že se molekulárně-biologické studie zaměřené na genetickou příbuznost organismů mohou zakládat na materiálu pocházejícím z "buněčných elektráren", sluší se dodat, že mitochondrie kdysi byly samostatnými bakteriemi a dodnes v sobě nesou krátký úsek genetické informace.

Ta je u zkamenělin nezřídka dostupnější než komplexní jaderný genom. U savců se navíc dědí jen po matce, takže umožňuje testovat odlišné hypotézy o příbuznosti než genetická informace z jádra buněk.

Nejsou potomky vlků nebo kojotů

Nejstarší nalezené pozůstatky amerických psů jsou staré zhruba deset tisíc let. Příchod prvních lidí do Nového světa tak sledují s odstupem necelých pěti tisíciletí. Znamená to ale, že jsme nejstarší americké psy jen nenašli, nebo se nejlepší přítel člověka dostal z Asie do Ameriky přes Beringovu úžinu až později?

Výsledky provedené studie kupodivu nasvědčují spíše druhé možnosti. S jistotou podle nich můžeme říct, že původní američtí psi nejsou potomky amerických vlků nebo kojotů. S oběma těmito druhy se sice psi občas kříží, původ mají ale rozhodně ve Starém světě.

Dále se zdá jisté, že původní američtí psi měli jednoho společného předka. Patrně šlo o malou populaci psů, která s lidmi před zhruba deseti tisíci lety dorazila do Ameriky z oblasti dnešní Sibiře. Tento závěr podporuje i fakt, že ze psů Starého světa jsou těm původním americkým nejpříbuznější psi obývající východosibiřský Zhokovův ostrov. Tyto dvě linie se od sebe oddělily před necelými šestnácti tisíci lety. Společný předek předkolumbovských amerických psů potom žil asi o tisíc let později.

Jaderné genomy dále naznačují blízké příbuznosti dnešních arktických plemen – sibiřských a aljašských huskyů, aljašských malamutů a grónských psů – původním americkým psům. Větším oříškem je postavení původních amerických psů oproti psům zbytku světa.

Nedávné studie odhalily, že všichni psi spadají do jedné ze dvou velkých větví – východoasijské linie zahrnující i psy dingo, nebo západoeurasijské větve. Různé analýzy, které autoři nejnovější studie provedli, přitom zařadily předkolumbovské a arktické psy buď k samotnému kořeni všech psů světa, nebo ke kořeni jedné či druhé z těchto dvou větví. Podobný výsledek značí buď to, že se dávní psi rozvětvili velice rychle, nebo že později došlo k intenzivnímu prokřížení zástupců těchto tří linií.

Přivedli je s sebou Eskymáci?

Co se týče vztahu původních amerických a arktických psů, nezdá se příliš pravděpodobné, že by druzí jmenovaní mohli svůj původ odvozovat od prvních. Jednak arktičtí psi žijí už tisíce let i v Asii, ale navíc tvoří v genetických analýzách vlastní uskupení sesterské původním americkým psům.

Jako pravděpodobná se jeví možnost, že s sebou arktická plemena přivedli zhruba před tisíci lety Eskymáci, nebo o něco dříve někteří z jejich severských předchůdců. Vyloučit ale nemůžeme ani zcela prozaickou eventualitu, že arktické psy přivezli až v 19. století Američané, aby jim sloužili jako tažná zvířata během zlaté horečky na Aljašce.

Zbylí psi, kteří dnes obývají americký kontinent, mají k předkolumbovským psům překvapivě slabé genetické vazby. Dokonce i nešlechtění psi z tradičních oblastí nebo starobylá jihoamerická a středoamerická plemena vykazují daleko bližší příbuznost evropským psům než původním americkým "hafanům".

Většina z nich genetické znaky typické pro předkolumbovské psy vůbec nevykazuje, nebo se jedná o znaky společné také arktickým psům, takže se do genofondu mohly dostat třeba jen před pár lety od huskyů či malamutů.

Příbuzná rakovina

Takto radikální "odstřižení" dnešních amerických psů od těch původních je jistě zvláštní a zaslouží si další výzkum. Podle nynějších poznatků se ale každopádně zdá, že psi s evropským původem všechny ostatní počínaje patnáctým stoletím takřka kompletně vytlačili a masivně byli přikřižováni i do původních amerických plemen. Vysvětlením by mohla být například jejich větší odolnost k některým zavlečeným evropským chorobám. Na definitivní odpověď si ale budeme muset počkat.

Poněkud překvapivě tak z dnešních "psů" vykázal největší příbuznost předkolumbovským zástupcům ten nejdivnější – pohlavně přenosná rakovina psů, která se mezi dnešními psy šíří celkem běžně a nemusí mít fatální následky pro zdraví.

Nejen, že její buňky můžeme vysledovat k jednomu psu žijícímu asi před osmi tisíci lety, ale s velkou dávkou jistoty se jednalo právě o jedince z linie původních amerických psů, nebo jejich blízkých asijských příbuzných. Podobný objev nás svádí k úvahám, jestli se pohlavně přenosná rakovina psů nemohla stát původním americkým zástupcům osudnou. Tomu, že by americkým psům škodila víc než těm evropským, ale nic nenasvědčuje.

Že by byla nejčistším potomkem "nejlepších přátel" původních indiánů pohlavně přenosná rakovina? To by byl poněkud smutný konec kdysi rozšířené psí linie. Výsledky nynější studie nicméně podobnému závěru nasvědčují. Až další výzkum ukáže, jestli se někde v Novém světě neskrývají populace, mezi jejichž předky bylo daleko více předkolumbovských psů.

Zdroj: Leathlobhair MN, Perri AR, Irving-Pease EK, ... & Brace S (2018): The evolutionary history of dogs in the Americas. Science, 361.

Tagy: psi a kočky genetika zvířata a příroda věda a poznání