Prohledáváme vzdálené končiny vesmíru, snažíme se určit místa, kde by měl život šanci. Teleskopy pročesáváme atmosféru vzdálených exoplanet a zkoumáme, zda je na nich voda či kyslík. Pátráme po radiových signálech vyspělých civilizací.

Stopy života přitom můžeme mít u nosu, tady na naší planetě. Upozorňuje na to studie Tomonori Totaniho, profesora astrofyziky na Tokijské univerzitě, zveřejněná v magazínu International Journal of Astrobiology.

Když nemůže Mohamed k hoře...

Po velkých srážkách ve vesmíru, jako jsou například dopady asteroidů na planety, může být určitý materiál z planet vyvržen do vesmíru a cestovat extrémně dlouhou dobu na obrovské vzdálenosti. Tento vesmírný prach by mohl obsahovat přímé či nepřímé známky života z planety původu, upozorňuje Totani. Mohou to být třeba fosilie mikroorganismů.

„Navrhuji proto, abychom studovali zachovalá zrnka vyvržená z jiných světů a hledali v nich známky života," cituje Totaniho žurnál Earth.

Jako optimální pro analýzu zmiňuje Totani zrnka o průměru 1 mikrometr (Tloušťka lidského vlasu se pohybuje od 42 do 95 mikrometrů).

„Na Zemi může za rok přistát na 100 000 takových zrnek. Je s tím spojeno mnoho neznámých, odhad může být příliš vysoký, nebo příliš nízký, ale technologie ke zkoumání zrnek máme, takže se vyplatí, abychom se tím zabývali,“ říká Totani.

„Naše pátrání po životě mimo sluneční soustavu má podobu hledání známek komunikace, což by naznačovalo inteligentní život. Nebo se hledají atmosférické stopy, které by mohly naznačovat předtechnologický život. Ty nám však bez přímého potvrzení na místě nemohou poskytnout důkaz o existenci života,“ vysvětluje vědec.

A vyslat na místo, kde předpokládáme život, sondy, aby zkoumaly, zda tam život skutečně existuje? S nynějšími raketovými motory by k naší druhé nejbližší hvězdě Alfa Centauri letěly až 74 tisíc let.

Sbírat mezihvězdný prach a hledat v něm stopy život by bylo nepochybně dostupnější, rychlejší a snazší.

Leží kdesi v antarktickém ledu

Nebyl by to až tak převratný postup. Vždyť už některé vzorky marsovských hornin analyzujeme, ačkoli žádná sonda dosud nepřivezla z Marsu ani jediný gram. 

Dopady asteroidů na povrch Marsu měly ale občas takovou sílu, že určité horniny vyvrhly do meziplanetárního prostoru. Po milionech let některé z nich dopadly na Zemi jako meteority.

Chytat mezihvězdný prach proto může být způsobem, jak do síta lapit i částečky vyvržené před dávnými časy ze vzdálených exoplanet.

Tyto částečky se už na Zemi mohly dostat v hojném počtu. Mohou ležet v antarktickém ledu nebo pod mořským dnem. Jejich sběr a analýza, která by mohla prozradit známky života, je složitá. Vyžadovala by mezioborovou spolupráci vědců.

Zmíněný typ výzkumu by se podle Totaniho mohl rozšířit do vesmíru.  Umíme už zachycovat vesmírný prach ve vakuu pomocí ultralehkých materiálů známých jako aerogely.

„Doufám, že se o tuto myšlenku začnou zajímat vědci z různých oborů a začnou podrobněji zkoumat možnosti nového hledání mimozemského života mimo sluneční soustavu,“ říká profesor Totani.