Rakovina se někdy může chovat opravdu podivně. Není výjimkou, že nádor roste takřka jako živý organismus, složitě vysává živiny ze svého okolí a jeho pomatené rakovinné buňky podléhají jisté formě přirozeného výběru.

Někdy může dojít k přenosu rakoviny při transplantaci orgánů nebo v těhotenství mezi matkou a dítětem. Výjimečně se může přenášet mezi různými jedinci. Tyto případy (naštěstí) dosud nebyly zdokumentovány u člověka, ale můžeme se s nimi setkat například u pohlavně přenosné rakoviny psů nebo kousáním přenosné rakoviny tasmánských čertů.

Abychom ale nepřišli zkrátka, u našeho druhu se vyskytl zatím jediný dobře zdokumentovaný případ rakoviny, jejíž buňky se mohou za dostatku živin neomezeně dělit i mimo tělo. S trochou nadsázky můžeme o Henrietě Lacksové, která právě na tuto rakovinu v roce 1951 zemřela, prohlásit, že se stala nesmrtelnou. Pravda, pouze ve formě silně zmutované buněčné kultury.

Ještě neskutečnější příběh se začal psát v lednu roku 2013. Do nemocnice v kolumbijském městě Medellín dorazil jednačtyřicetiletý muž s nespecifickou kombinací příznaků zahrnujících chronickou únavu, kašel, horečku a úbytek hmotnosti.

Nic neobvyklého na osobu, které, jak lékaři zjistili vzápětí, před více než sedmi lety diagnostikovali nákazu virem HIV a která dosud neprodělala žádnou léčbu. Jak je obvyklé u osob s narušenou obranyschopností, muž podle úvodních vyšetření trpěl nákazou hned několika středními parazity.

Důkladná prohlídka ovšem ukázala cosi daleko podivnějšího – naběhlé novotvary v plicích, ledvinách, játrech a mízních uzlinách. Když se lékaři rozhodli odebrat vzorky a důkladně je prostudovat, nevěřili vlastním očím.

Vyšetření pacienta s rakovinou z tasemnice | zdroj: The New England Journal of Medicine

Tvořily je hustě nahloučené malé buňky, někdy samostatné, jindy spojené v jednolitou masu, často navíc se zmnoženými jádry a jadérky. Hlavně se ale vůbec nepodobaly lidským, což vzápětí potvrdily i diagnostické testy. Nenáležely ovšem ani známým parazitickým prvokům.

Definitivní odpověď poskytla až analýza DNA v jádrech těchto buněk, jejíž výsledky dorazily pouhé tři dny před smrtí pacienta. Odebraný genetický materiál i přes nejrůznější mutace prokazatelně náležel tasemnici dětské – parazitu, který se zabydlel ve střevech pacienta.

Rakovinné bujení, které postihlo tasemnici, se muselo přenést i na hostitele.

Největší díl viny na tom zřejmě měla nákaza virem HIV. Oslabení obranyschopnosti hostitele umožnilo namnožení parazita a přenos jeho rakovinných buněk do hostitele. Poškozená imunita navíc mohla spustit i samotné rakovinné bujení v tasemnici – některá její životní stádia totiž pro svůj rozvoj patrně vyžadují signály zdravého správně fungujícího imunitního systému.

Jak časté jsou podobné "infekce"? Nevíme. V rozvojových zemích, kde je rozšířené jak HIV, tak parazité, by ale nemusely být zcela raritní. Za podobnou zápletku by se ale rozhodně nemusel stydět ani mistr hororu. Realita je zkrátka někdy ještě podivnější než fikce.