Práce Londýnské univerzity k tomu došla průzkumem u 6641 respondentů, kterých se tázala na nejstarší vzpomínku, kterou si jsou s to vybavit. Obecně se neurověda shoduje na tom, že náš mozek si vytváří kapacitu na formování dlouhodobých vzpomínek teprve v průměru kolem třetího roku života. Mohou existovat i starší vzpomínky, prakticky nikdo si však nepamatuje období před druhým rokem svého života.

Vedle biologického argumentu (mozek potřebuje čas na růst a dosažení všech schopností) tento argument podporuje i fakt, že vzpomínky z útlého dětství si většina z nás jednoduše není schopná vybavit, popřípadě si vybavuje jenom jejich malý počet. To celé v období, kdy je přitom každý podnět pro mozek unikátní a dlouhodobé vzpomínky by tak měly být formovány neustále.

Úskalí vzpomínek

Nepřekvapí proto, že skoro 40 procent lidí v dotazníku uvedlo, že si pamatuje události před druhým rokem svého života, a někteří z nich i z roku prvního.

Celkem 2489 lidí patří do první kolonky, 893 pak do kolonky druhé. Platilo to zejména pro lidi středního věku a starší.

Další detailnější průzkum ukázal, že jistá část zpomínek může být založena na epizodické paměti a mít tak racionální základ. Většinu z nejstarších vzpomínek si však mozek musel nejspíše dokreslit sám, tedy vymyslet, obvykle na základě informací o jejich dětství, ke kterým se dostali až v pozdějším věku.

"Je pravděpodobné, že mozek si vybavuje fiktivní nepravděpodobné počáteční vzpomínky. Ty jsou složeny z epizodické paměti, která se skládá z fragmentů raných zkušeností a některých skutečností nebo informací o vlastním dětství," říká hlavní autor studie Shazia Akhtar.

Ale proč vlastně?

Londýnská studie samozřejmě zkoumala jenom statistickou odezvu a srovnávala ji s tím, co o formování vzpomínek víme z neurovědy. Proč a jak vlastně mozek šálí falešnými vzpomínkami sám sebe?

Odpověď v zásadě spočívá v tom, že vytváření a ukládání vzpomínek je samo o sobě extrémně komplikovaný bioelektrický proces - filozoficky by se navíc dalo polemizovat o tom, jsou-li vůbec všechny vzpomínky autentické.

Například záznamy události z krátkodobé paměti jsou odlišné od záznamu téže události z paměti dlouhodobé - stejná vzpomínka se zřejmě ukládá paralelně do krátkodobé i dlouhodobé paměti, při čemž dochází na zkreslování obou kopií. Teprve po čase jedna (či obě) vzpomínky vyšumí. Mozek musí navíc neustále filtrovat nové podněty.

Psychologické studie proto zjistily, že je poměrně snadné nám vnutit vzpomínku na něco, co se nikdy nestalo - stačí lidem předložit, že kdysi prožili nějakou generickou situaci (například, že se jako děti ztratily v obchodním centrum) a prokázat to generickou fotografií.

Nespolehlivá a přehlcená paměť si dovede generovat vlastní scénáře (stejně vznikají sny), přidáme-li navíc možné vzpomínky na filmy a knihy, chaotický svět našeho mozku se s chutí pustí na autorskou stezku.

Jistá míra "chybovosti" mozku je však paradoxně obvykle prospěšným ukazatelem - ilustruje schopnost mozku uvažovat v paralelních scénářích, zjednodušeně mít fantazii k tomu, aby si představil možná ohrožení.

Představte si, že kráčíte džunglí a opodál se podezřele pohne list - okamžitě si začnete vytvářet scénáře, v nichž za ním čeká predátor, ačkoliv v 99 případech ze sta za pohyb mohl vítr. "Mozek je připravený udělat 99 chyb, aby nás zachránil před tygrem, protože mozek není počítač - pracuje s iracionálními předpoklady, je náchylný k chybám a potřebuje zkratky," řekl pro BBC neurovědec Sergio Della Sala z Edinburghské univerzity.

Studie vyšla v Psychological Science.