Touto dírou v paměti byl mimo jiné posedlý i otec psychoanalýzy Sigmund Freud, který o ní mluvil už před sto lety jako o "kojenecké amnézii". Ve snaze pochopit, co ji způsobuje, pokračují už desítky let psychologové, neurologové i lingvisté ve výzkumech a studiích. Pochopení principu by totiž mohlo vést k obnově vzpomínek podle potřeby.

Prvním předpokladem psychologické skládačky je fakt, že děti po narození nasávají informace jako houba, každou sekundu se v jejich mozku vytvoří 700 nových nervových spojení a nejnovější výzkumy naznačují, že děti začínají procvičovat svou mysl ještě v děloze před narozením.

I v dospělosti dochází k tomu, že informace postupně zapomínáme, pokud se je nesnažíme udržet. Kojenecká amnézie tak může být vlastně přirozený vývoj toho, co prožíváme celý život.

Způsob zapomínání je předvídatelný

V 19. století provedl německý psycholog Hermann Ebbinghaus řadu průkopnických pokusů, při nichž na sobě testoval hranice lidské paměti. Aby měl jistotu, že nově naučená informace nebyla nikde v mozku skrytá, vymyslel si vlastní nesmyslný jazyk – tedy slova složená z náhodné směti písmen a začal se je učit nazpaměť.

Jeho křivka zapomínání ukázala poměrně znepokojující pokles. Do hodiny mozek zahodil polovinu naučeného a třicátý den si udržel jen dva až tři procenta naučeného. Hlavní přínos jeho pokusů ale spočíval v tom, že prokázal, že způsob zapomínání je předvídatelný.

Následující studie ukázaly, že "hranice zapomnění" není u všech stejná. Zatímco někdo si pamatuje události z doby, kdy mu byly dva roky, jiní mají problém si vzpomenout i na to, co zažili v sedmi osmi letech.

Když společnost minulost nezajímá, proč si ji pamatovat?

Průměrně tak máme "okno" z prvních třech a půl let života. Překvapivě se údaje liší zemi od země, a to třeba i o dva roky. Rozdíly v pamětích jednotlivých národností zkoumala psycholožka Čchi Wangová z Cornellovy univerzity, která shromáždila stovky vzpomínek amerických a čínských vysokoškoláků.

Přesně v duchu stereotypních představ byly vzpomínky amerických studentů delší, propracovanější a sebestřednější. Čínské příběhy byly naopak zpravidla stručnější a víc se zaměřovaly na fakta, zároveň ale začínaly průměrně o půl roku později.

K podobným výsledkům došla většina studií – tedy že je mnohem snazší vybavit si vzpomínky zaměřené na sebe.

Wangová říká, že její první vzpomínka je na výlet do hor tehdy ještě v rodné Číně, když jí bylo šest let. Než se přestěhovala do Spojených států, nikdo se jí na ni nezeptal. "Ve východních kulturách nejsou vzpomínky z dětství důležité. Nikoho nezajímají," podotýká psycholožka.

Vysvětluje, že pokud nám společnost říká, že jsou vzpomínky důležité, budeme se je snažit udržet. Rekordmany jsou v tohle Mauři na Novém Zélandu, jejichž kultura klade velký důraz na minulost. Není tak výjimkou, že si pamatují události z doby, kdy jim byly teprve dva a půl roku.

Někteří psychologové jsou přesvědčeni, že vzpomínky přicházejí z doby, kdy si už osvojíme schopnost řeči. "Jazyk dá našim vzpomínkám strukturu, organizaci a vznikne příběh. Vytvořením příběhu se zkušenost stane organizovanější a díky tomu lépe zapamatovatelná v průběhu času," je přesvědčena psycholožka na Emoryho univerzitě Robyn Fivushová.

Kolegové s ní ale příliš nesouhlasí, protože vzpomínky z raného dětství mají i neslyšící.

Vědcům pomohl slavný pacient HM

Vysvětlení je tak možná vědečtější – na své první krůčky si nepamatujeme, protože náš mozek si pro ukládání vzpomínek na ně ještě nevyvinul potřebné vybavení.

Vědci při svém tvrzení vycházejí z případu nejznámějšího pacienta v historii neurovědy – Henryho Molaisona známého jako "pacient HM". Tomu nepovedená operace mozku při léčbě epilepsie v 50. letech minulého století poškodila hipokampus, ve kterém sídlí centrum naší schopnosti učit se a pamatovat si dovednosti.

HM ztratil schopnost ukládat si nové vědomosti do dlouhodobé paměti, která ale zůstala neporušená a v podstatě zakonzervovaná ve stavu před operací. Byl schopný učit se jako děti – přestože nevěděl, že daný krok opakuje už poněkolikáté a byl pro něj stále nový, vykazoval objektivní zlepšení.

Vědci tak usuzují, že hipokampus není v raném dětství vyvinutý natolik, aby uchoval bohaté vzpomínky na události. Pokud si tedy něco pamatujeme, tak jen úryvky.

Studie a sledování mláďat potkanů, opic i lidí ukázaly, že v prvních letech života se v hipokampu tvoří nové neurony, ale a zároveň si v něm mláďata a děti nejsou schopny vytvářet trvalé vzpomínky. Ve chvíli, kdy v hipokampu přestanou vznikat nové neurony, jsme najednou schopni vytvářet si dlouhodobou paměť.

Pamatuji si to, jako by to bylo dnes...

A proč nás tedy zážitky z dětství mohou ovlivňovat i v dospělosti, přestože si na ně nevzpomínáme? "Tyto vzpomínky jsou pravděpodobně uloženy někde, kde jsou nyní nedostupné, ale je velmi těžké empiricky to prokázat," říká Jeffrey Fagen, který se na St Johnsově univerzitě věnuje studiu paměti a učení.

Jenže když už si na něco přece jen vzpomínáme, neznamená to, že se tak daná věc skutečně stala. Naše dětství je zřejmě plné vzpomínek na události, které se nikdy nestaly.

Fenoménu falešných vzpomínek zasvětila kariéru psycholožka na Kalifornské univerzitě v Irvine Elizabeth Loftusová. "Lidé vezmou podněty, které dostanou, vizualizují si je a ty se tak uloží jako vzpomínky," popisuje psycholožka.

Lofutusová to zná z vlastní zkušenosti. Když jí bylo 16 let, matka se jí utopila v bazénu. O několik let později jí příbuzní přesvědčovali o tom, že to byla ona, kdo tělo matky objevil. V ten moment se jí všechno "vybavilo". Dokud jí týden na to nezavolali znovu, že se spletli a tělo její matky našel někdo jiný.

Bylo jí jasné, že je jev přebírání falešných vzpomínek potřeba dokázat vědecky. V osmdesátých letech tak začala dělat studie s dobrovolníky, kterým sama vnutila vzpomínky.

Je to skutečně vzpomínka, nebo jen naše představa?

Vytvořila komplikovaný příběh o tom, jak se dotyčný jako dítě ztratil v obchodním centru, vystrašeného ho našla milá stará paní a podařilo se mu díky ní znovu setkat s rodinou. Aby byl příběh věrohodnější, zapojila do něj i rodiny dobrovolníků. Vše bylo v duchu "mluvili jsme s tvojí matkou, která nám řekla, co se ti stalo…". Výsledek? Třetina účastníků studie si začala vybavovat událost v živých detailech.

Ve skutečnosti se cítíme mnohem jistější v našich imaginárních vzpomínkách než v těch skutečných. Dokonce i skutečné vzpomínky jsou totiž při zpětném pohledu upravené, protože se o nich často dozvídáme z vyprávění někoho jiného.

Vzpomínáte si skutečně, jak jste sfoukli svíčku na narozeninovém dortu až na pátý pokus, nebo jste to viděli jen na videu? Vzpomínáte si na dobrodružný výlet do zoo, nebo vám o něm pověděli rodiče?

Největší záhadou tak vlastně není ani to, proč si nemůžeme vzpomenout na události z raného dětství, jako spíš to, zda můžeme svým vlastním vzpomínkám vlastně vůbec věřit.