Pes není lidské zrcadlo: proč často mylně čteme emoce svých čtyřnohých společníků

Psi jsou jedni z nejstarších společníků lidí. Domestikace před tisíci lety proměnila tyto zvířata v nejen lovce a hlídače, ale i emocionální partnery, jejichž přítomnost utvářela lidské komunity. Lidé jsou přesvědčeni o tom, že rozumí svým psům – jejich štěkání, vrtící se ocasy či vzrušené skákání se zdají být zřejmými projevy emocí. Nový výzkum však ukazuje, že to tak docela není. Podle nových poznatků z Herpetologického a behaviorálního laboratoře Arizonské státní univerzity často přepisujeme stav psa podle kontextu nebo vlastního očekávání, nikoli podle skutečné verbální a neverbální komunikace psa.

V rozsáhlém experimentu bylo zapojeno více než 300 lidí, kteří měli hodnotit emocionální stav psů zachycených ve krátkých videích. Klíčové bylo, že původní videa byla upravena tak, aby psy ukazovala bez jakéhokoli kontextu – černé pozadí a bez okolních podnětů. To mělo eliminovat zřejmý kontext, v němž se pes nacházel, a ponechat pouze jeho chování a výraz. Výsledky byly překvapivé. Účastníci často zle interpretovali emoce psa, i když na videích zjevně mohl být pes buď ve stavu klidného očekávání nebo stresu. Lidé se spíše zaměřovali na situaci nebo scénář, který si domysleli, než na to, co pes skutečně dělal. 

Podobné závěry nalézá i přehled ve veřejně dostupných médiích, které shrnují, že lidé vnímají psí chování více podle kontextu než reálného projevu a často si do něj promítají vlastní emoce nebo očekávání. Například pes očekávající pochvalu po pamlsku může být vnímán jako šťastný, i když jeho tělesné signály neodpovídají tomu, co vědci skutečně považují za radostné chování. 

To neznamená, že psi nemají emoce. Vědecká literatura obecně uznává, že zvířata, včetně psů, projevují širokou škálu stavů jako je spokojenost, úzkost, strach či náklonnost. Tyto emoce však nemusí být identické s lidskými pocity a jejich interpretace vyžaduje kompetentní pozorování chování a kontextu, nikoli pouhé intuice. Psi například často používají jemné neverbální signály, jako jsou specifické postavení uší, těla či ocasu, které nelze jednoduchým lidským úsudkem vždy správně dešifrovat. Na wiki o tělesném jazyce psů se například zdůrazňuje, že analýza celkového těla a jeho postojů je klíčová pro pochopení emocionálních indikátorů, přičemž ocasy a uši samotné nejsou univerzálními ukazateli radosti či smutku.

Co právě pozorovaná studie naznačuje, je to, že lidé mají silnou tendenci vyvozovat emoce psa z kontextu, který se může jevit jako emocionálně nabitý. Pokud vidíme psa při hraní si na zahradě, doprovázíme to většinou štěstím; pokud vidíme psa při setkání s vysavačem, hodnotíme to jako projevy strachu. Avšak studie ukázaly, že samotná situace může být klamavá, jelikož stejný výraz psa může být interpretován zcela rozdílně v závislosti na očekávání pozorovatele. 

Jedním z důvodů, proč k tomu dochází, je to, že lidé často promítají své vlastní emoce na psy, což může výrazně zkreslit interpretaci psího chování. Tento jev není nový – psychologové se touto problematikou zabývali dlouho a shodují se, že lidé mají tendenci vidět v chování zvířat to, co očekávají nebo co sami prožívají. Psi však mohou reagovat zcela jinak, protože jejich emocionální život a způsob vyjadřování je odlišný od lidského. 

Další problematikou, kterou objevují odborníci, je projektování lidských emocí na psa – například interpretace pokárání jako „pocitu viny“. Vědci upozorňují, že to, co lidé považují za vinu, je ve skutečnosti často strach nebo úzkost, nikoli skutečný pocit viny, který by vycházel z konceptu morálky nebo svědomí. Toto vysvětlení se objevuje i ve zmiňovaných odborných přehledech, které doporučují opatrnost při aplikaci lidských emocionálních kategorií na psí chování. 

Zejména v případě situací, jako je setkání s vysavačem nebo povel k odchodu na procházku, pozorovatelé často hodnotí psa podle očekávaného emocionálního náboje situace, nikoli skutečných signálů těla a chování psa. Mohou tak například zaměnit zvědavost za strach nebo očekávání za radost – přestože různé části těla a pohybové vzorce psa mohou mít zcela jiný význam, jak je podrobně uváděno v literatuře o neverbální komunikaci psů. 

Proto je při interakci s mazlíčky žádoucí upustit od příliš rychlých závěrů a věnovat pozornost konkrétním behaviorálním signálům, které mohou skutečně informovat o aktuálním rozpoložení psa. Pozornost by měla být věnována například tomu, jak pes reaguje na lidské doteky, tón hlasu, změny okolního prostředí nebo jiné nežádoucí podněty – ne pouze tomu, co si myslíme, že pes prožívá. 

Studie z Arizonské státní univerzity tak zároveň připomíná, že i když máme se psy velmi dlouhý evoluční vztah, naše intuice nemusí být vždy spolehlivým nástrojem pro čtení jejich emocí. Tento vztah vznikl během tisíciletí společného soužití a kulminoval v oddanosti a důvěře, ale neznamená to, že chápeme každý psí výraz přesně. To se může projevit mimo jiné i v tom, že při pozorování tutéž reakci interpretujeme různě podle naší vlastní nálady nebo očekávání. 

Kromě behaviorální komunikace – jako je postoj těla, pozice uší nebo intenzita vrtění ocasu – je třeba brát v potaz i to, že psi nemluví jazykem, který by přímo odpovídal lidským emocionálním kategoriím. Jejich způsoby vyjadřování vycházejí z jiných biologických a sociálních mechanismů, které nemusí mít přímý ekvivalent v lidském chápání. 

To však neznamená, že bychom měli rezignovat na snahu věnovat pozornost našim mazlíčkům. Ba právě naopak – pozorování jejich chování s vědomím potenciálního zkreslení může vést k hlubšímu a přesnějšímu porozumění, které zároveň respektuje odlišnost jejich emocionálního světa.

V konečném důsledku je tedy pochopení psích emocí hlavně o vědomém pozorování, trpělivosti a ochotě učit se jejich neverbálním signálům, spíše než o sázce na vlastní intuici nebo lidské projekce. Psi skutečně projevují emoce, jen je často interpretujeme skrze lidské brýle, které nejsou vždy vhodným nástrojem pro čtení světa našich věrných čtyřnohých přátel.