Pokud by se nám na tuto otázku podařilo nalézt uspokojivou odpověď, učinili bychom první krok k účinnému boji proti extremistům. Tento fenomén je ale naneštěstí velmi komplikovaný a týká se samotné povahy lidské přirozenosti. Z vědeckého hlediska není velký rozdíl mezi člověkem ochotným obětovat se pro abstraktní božskou entitu, svůj národ nebo třeba demokracii. Všechny lidské konflikty měly kromě materiálních aspektů také svou spirituální dimenzi a nic na tom nezměnil ani nástup 21. století.

Odhodlání k boji a ochota udělat pro sdílené ideály cokoli se navíc často ukazují jako důležitější faktor, než je počet bojovníků a kvalita jejich zbraní. Stačí vzpomenout na husity, kteří údajně zaháněli daleko početnější armády jen svým zpěvem, nebo nedávné tažení bojovníků Islámského státu (IS) Irákem, při němž před desítkami jeho bojovníků skládaly zbraně tisíce vojáků.

Případ radikálních islamistů je obzvláště zajímavý i proto, že v současnosti vzbuzují sympatie u stovek ve své víře jinak vlažných muslimů, nebo dokonce osob, které mezi svými předky žádnou vazbu k islámu nemají. Netřeba dodávat, že tyto sympatie v extrémním případě končí teroristickými útoky.

Zásahy proti muslimským extremistům jsou bojem s větrnými mlýny

Zásahy proti muslimským extremistům přitom v některých aspektech připomínají boj s větrnými mlýny. Čím více útoků radikálové podniknou a čím větší zvěrstva vykonají, tím více se o nich mluví v médiích. V důsledku toho sílí tlak na zavádění represivních opatření proti jejich potenciálním příznivcům. Právě to ale vede k další radikalizaci muslimů a dalšímu nárůstu počtu sympatizantů nejmilitantnějšího výkladu islámu. Opravdu účinný boj proti této ideologii, ale i dalším extrémním směrům se proto musí zakládat na dobrém porozumění lidské psychologii.

Nejnovější příspěvek do této debaty přinesli američtí a španělští vědci, kteří své údaje získali přímo na frontové linii války proti IS v Iráku. Konkrétně zpovídali kurdské pešmergy, Kurdy bojující v iráckých vládních ozbrojených složkách, a příslušníky sunnitských milicí.

Teoretickým základem studie se stala teorie "oddaného aktéra" zdůrazňující dva hlavní zdroje bezmezné oddanosti, které v extrémním případě mohou vést až k sebeobětování – sdílené posvátné hodnoty, které nikdy nesmějí být zpochybňovány a nelze je vykoupit žádnými materiálními statky, a hlubokou sounáležitost s určitou skupinou.

Jak sdílené hodnoty, tak pocit sounáležitosti a oba faktory dohromady zvyšují ochotu k sebeobětování. Nepřekvapí také, že se mimořádně "oddaní aktéři" vyskytují na obou stranách konfliktu – ať už se jedná o sebevražedné atentátníky, nebo vojáky schopné obětování pro své spolubojovníky. Tyto psychologické rysy aktérů potvrdilo i dotazování bojovníků na jejich ochotu k tomu, aby slevili z určitých ideálů výměnou za materiální statky, odolnost vůči tlaku okolí nebo ignorování následků svých činů.

Jako nejdůležitější hodnota zvítězila u Kurdů "kurdskost" následovaná "nezávislým Kurdistánem", zatímco u sunitských milicionářů "irácký národ". Skupinou s nejsilnější sounáležitostí byla u všech bojovníků rodina následovaná přáteli, vlastní bojovou skupinou, muslimy obecně a Iráčany. Větší ochotu k sebeobětování přitom vykazovali v boji zranění bojovníci.

Deklarovaná a skutečná oddanost tak očividně nejsou v rozporu. Podobné výsledky vykázala i španělská internetová studie zaměřená naopak na "španělskost", "Španěly" či "demokracii". Nejsilnější ochotu k sebeobětování vykazovali - podobně jako na frontové linii - lidé, u nichž byly ohroženy jak jejich ideály, tak jejich blízcí.

Sdílené hodnoty jsou silnějším faktorem než sounáležitost se skupinou

Daleko zajímavějším zjištěním je, že u bojovníků byly ze statistického hlediska silnějším faktorem sdílené hodnoty, nikoli sounáležitost se skupinou. Pokud si dotazovaní museli vybrat, drtivá většina nadřadila alespoň jednu pro ně klíčovou hodnotu první či druhé nejvýše hodnocené skupině, se kterou cítili sounáležitost. Takřka 60 procent z nich dokonce nadřadilo nejvíce ceněnou hodnotu i vlastní rodině.

Mezi těmi, kteří nadřadili ideologii rodině, přitom převládali jedinci ochotní k větším obětem. Fanatismus tak má opravdu hluboké kořeny. Třebaže se jednalo o bojovníky proti IS, není důvod předpokládat, že by tomu mělo být u islamistů jinak. Mezi Španěly byla situace právě opačná. K radikalizaci očividně přispívá akutní ohrožení či pocit, že může být za dveřmi.

Zajímavé je také hodnocení různých bojujících skupin samotnými bojovníky proti IS. Ochotu k obětování totiž podle nich daleko výrazněji ovlivňuje vnímaná pevnost ideálů dané strany konfliktu než její materiální zabezpečení.

To mimochodem silně hovoří proti konkurenční teorii "racionálního aktéra", který by měl vždy vsadit na materiálně objektivně silnější stranu. Všichni aktéři konfliktu i dotazovaní Španělé přitom označili za stranu s nejpevnějšími ideály Islámský stát. Jeho materiální síla naopak nebyla nikým přeceňována. Právě tomu nasvědčují i rozhovory s jeho zajatými bojovníky. Ochota bojovníků IS k sebeobětování nás tak nesmí překvapovat.

Sečteno a podtrženo podpořily výsledky platnost všeobecně sdíleného názoru, že pro obětování je nejdůležitější víra ve sdílené hodnoty a obrana blízkých. První jmenovaný faktor se ale ukázal jako ten zdaleka nejdůležitější. Nelze přitom vyloučit, že právě potlačení pokrevních vazeb ve prospěch sdíleného ideálu vedlo k samotnému vzniku civilizace.

Materiální síla různých stran konfliktu oproti tomu nehraje v ochotě k obětování žádnou roli. Zdá se také, že náchylnost lidí k těmto způsobům radikalizace je univerzální - bez ohledu na to, zda vede k vykonání skvělých skutků, nebo těch nejhorších zvěrstev. Nemalá část lidí pomyslně jako by pouze čekala na nějaké ideologické naplnění, přičemž různé ideologie zápasí o to, která bude úspěšnější. Jednou z těch úspěšnějších je dnes naneštěstí radikální islám. Právě zde se ale možná skrývá jeho Achillova pata.