Lidský čich, tedy schopnost vnímat chemikálie rozpuštěné ve vzduchu nebo ve vodě, je ve srovnání s čichem většiny jiných savců výrazně slabší. Na vině jsou čichové geny. Nemáme jich málo. Většina z těchto genů – zejména ty, které umožňují intenzivní vnímání vůní – je však u lidí vypnuta. Není za tím covid, ale matka příroda.

Nevypočitatelný smysl

Ve škole jsme se učili, že lidé mají pět základních smyslů: chuť, čich, sluch, hmat a zrak. Takové rozlišení znal už Aristotelés.

Ilustrace čichového systému. Čichová bulva (světle zelená) se nachází v přední části mozku. Má mnoho čichových receptorových buněk, které vystupují do sliznice nosní dutiny a detekují molekuly čichu. Čichový bulbus pak přenáší informace z receptorů do dalších částí mozku. | zdroj: Profimedia

Tyto smysly se však vyvíjejí. Právě na to (v případě čichu) upozornila studie publikovaná ve vědeckém magazínu PLOS Genetics. Čínští a američtí experti v ní předkládají indicie naznačující, že za ztrátou čichu lidí stojí změny v genech.

Výzkumníci měřili čichové schopnosti dobrovolníků a při tom zjišťovali, jakou souvislost má vnímání pachů s genetickou výbavou.

Takový výzkum je komplikovaný. Lidé vnímají pachy různě a odchylky mezi variantami genů, které kódují čichové receptory, mohou dosahovat až 30 procent. To také vysvětluje, proč někteří lidí určité pachy necítí, zatímco jiní je vnímají intenzivně. Čich je zkrátka nevypočitatelný smysl.

Účastníci výzkumu, tisícovka Číňanů z různých oblastí a 364 etnicky pestrých Newyorčanů, měli za úkol hodnotit intenzitu a příjemnost či nepříjemnost různých pachů na stupnici od 1 do 100. Mezi analyzovanými pachy byly i dva zásadní pro závěry studie – syntetické pižmo známé jako galaxolid (C18H26O) a kyselina TMHA (C7H12O2), hlavní složka pachu vznikajícího v lidském podpaží.

Výzkumníci srovnali odpovědi účastníků studie s variacemi jejich čichových genů. Při tom vyšlo najevo, že lidé hodnotící pachy jako intenzivnější, mají odlišné variace genů proti lidem, kteří stejné pachy hodnotí jako méně intenzivní. Jinými slovy, lepší „čichači“ měli jiné geny než horší „čichači“.

Potom se výzkumníci zaměřili na dvě nově objevené variace čichových genů a srovnali jejich evoluční stáří po boku 27 dalších známých variací. Z analýzy vyplynulo, že geny umožňující méně intenzivní vnímání pachů jsou mladší, dají se tedy pokládat za nový evoluční prvek.

„Shrnutím všech publikovaných genetických změn, které souvisejí s vnímáním pachů, jsme zjistili, že jedinci s předešlými verzemi čichových receptorů mají sklon hodnotit pachy jako intenzivnější,“ píší autoři. Z toho pak dělají hypotézu, že lidský čich v průběhu času zeslábl, protože repertoár čichových genů degeneroval.

Pořád méně čichu

Předpoklad, že lidé ztrácejí čich, nicméně není nový. Vychází z poznatku, že mnoho jiných druhů zvířat má čich výrazně lepší než lidé.

Nahlíženo evolucí to dává smysl. Člověk je na svém čichu mnohem méně závislý než například myš. Má také tisícovku čichových genů jako hlodavec, téměř dvě třetiny z nich však nejsou funkční, matka příroda je vypnula jako nepotřebné. A jak naznačuje výzkum, pořád je vypíná…