Zamysleli jste se někdy nad tím, proč se na atletických drahách běhá výhradně proti směru hodinových ručiček? Tento směr je tak univerzální, že ho bereme jako samozřejmost – od olympijských závodů až po školní tělocvik. Ale co kdybychom vám řekli, že za touto běžeckou „normou“ nestojí jen tradice, ale i biologické, fyzikální a dokonce psychologické faktory?

Podle článku na serveru IFLScience se na první pohled banální otázka ukazuje jako poměrně komplexní. A odpovědi sahají od historických zvyklostí, přes asymetrii lidského těla, až po vliv rotace planety.

Začněme od historie. V antickém Řecku a Římě se sportovní soutěže často odehrávaly v arénách, kde se závodníci pohybovali proti směru hodin. A právě Řekové položili základy organizovaného sportu, na něž navázaly moderní olympijské hry. Tento zvyk se tedy přenesl i do novodobého sportu – stejně jako se například běhá 100 metrů rovně a ne do kopce.

Jenže historické zvyklosti samy o sobě nestačí k vysvětlení, proč se proti směru běhá přirozeněji a efektivněji. Tady nastupuje biomechanika. Většina lidí má silnější pravou nohu, což vede k jemné tendenci těla otáčet se doleva, zejména při běhu ve vysoké rychlosti. Tato asymetrie může způsobit, že běh proti směru hodin je stabilnější a energeticky výhodnější – především při zatáčení.

Dalším faktorem může být dominance pravé hemisféry mozku, která řídí prostorovou orientaci a pohyb. Některé teorie naznačují, že pravostranná dominance u většiny lidí může hrát roli v tom, že otáčení doleva působí přirozeněji a koordinovaněji.

A pak je tu ještě jeden nečekaný argument – rotace Země. Naše planeta se otáčí zleva doprava (při pohledu z nad severní polokoule), což znamená, že objekty pohybující se proti směru otáčení planety mohou čelit mírně jiným fyzikálním podmínkám. Tento vliv je ovšem extrémně malý a má spíše symbolický než reálný dopad na běžecký výkon.

Zajímavé je, že se tato preference směru neomezuje jen na atletiku. Koňské dostihy, motorsporty, rychlobruslení i cyklistika na velodromech – všechny tyto sporty mají jedno společné: dominantní je jízda nebo běh doleva. I v kulturních kruzích existuje symbolika – například tanečníci v tradičních kruhových tancích se často otáčejí vlevo.

Pokusy zavést běh „po směru hodinových ručiček“ u rekreačních nebo experimentálních závodů se setkaly s různými výsledky, ale většina sportovců potvrdila, že běh doprava působí nepřirozeně a méně stabilně, zejména při vysoké rychlosti v zatáčkách.

A tak se zdá, že „běh doleva“ není jen sportovní standard, ale evoluční a neurologická preference, která nás doslova vede správným směrem. Příště, až uvidíte běžce kroužit kolem oválu, si možná vzpomenete, že nejde jen o to, kdo je nejrychlejší – ale také o to, kterým směrem běžíme vstříc vítězství.